Na Slovensku a v Čechách jsme zvyklí na bílé a tmavé multisenzorické místnosti, ale mít vodní Snoezelen je poměrně vzácné. Takovýto Snoezelen se nachází ve Speciální základní škole v Ďumbierské ulici v Banské Bystrici.
Práci ve vodním Snoezelenu nám přiblížila speciální pedagožka Andrea Palonderová, která s dětmi se speciálními potřebami pracuje už dlouhá léta, a fyzioterapeutka Katarína Kraváriková, která se věnovala práci ve vodním Snoezelenu do nedávného nástupu na mateřskou dovolenou.
Povězte nám něco o vaší škole
Andrea: Ve Speciální základní škole Ďumbierská v Banské Bystrici vzděláváme přibližně 100 dětí ve variantách A,B, C, ve dvou třídách pro žáky s autismem s mentálním postižením a máme i Praktickou školu. Na prvním stupni máme tři třídy, ve kterých jsou spojené ročníky. Ve variantě B máme dvě třídy, také spojené ročníky. Ve variantě C se vzdělávají těžce mentálně a vícenásobně postižené děti ve třech třídách. Při škole funguje i Centrum speciálně-pedagogického poradenství. Zahrnuje odborné zaměstnance – psycholog, speciální pedagog a sociální pedagog. Škola se v rámci svých možností snaží poskytnout maximální servis pro tyto děti. Každý rok se snažíme vybudovat na naší škole něco, co rodičům ulehčí život, aby nemuseli jezdit po celém městě, ale dokázali jednotlivé terapie absolvovat u nás. Kromě vzdělávací části tak máme například po oběděe školní klub. Do ŠKD přijímáme i těžší postižené děti, abychom to rodičům, kteří chtějí pracovat, ulehčili. Jednou týdně dochází do školy i klinický logoped. Snažíme se poskytovat komplexní služby pod jednou střechou: vzdělávání, výchova, poradenství, volnočasové aktivity, kroužky, fyzioterapie, logopedie. Jediné, co naše děti musí absolvovat jinde, jsou lekařská vyšetření.
Jak jste se dostala ke Snoezelenu?
Andrea: První, bílá místnost vznikla v roce 2009. Podnětem byl rozhovor s kolegyní, která zřídila fungující Snoezelen v jiném speciálním zařízení.
Vodní Snoezelen jsme zřídili v roce 2012. Vycházeli jsme z potřeby poskytnutí komplexních služeb našim dětem, hlavně dětem ve variantě C, jejichž počet stále přibývá. Rodičům tak dokážeme odlehčit a dětem redukovat zameškávání vyučovacího procesu kvůli rehabilitacím a lázeňským pobytům v jiných zařízeních.
Zároveň jsme chtěli, aby tato místnost byla výjimečná a pro děti atraktivní, aby se v ní dobře cítili. Proto jsme zvolili obrázky z pohádky Nemo. Když děti vejdou do vodního Snoezelenu, je na nich vidět, že je to pro ně jiný svět.
Katarína: Vždy, když nové děti přišly ke mně na terapii do vodního Snoezelenu, poznaly pohádku Nemo. Některé se nejprve bály vejít, tak jsem jim ukázala obrázky, světýlka, že tam není jen obyčejná vana. Děti sem rády chodí už jen kvůli atmosféře tohoto prostoru.
V čem je vodní Snoezelen jiný oproti běžným místnostem s masážní vanou a masážní postelí?
Andrea: Naše děti potřebují, aby informace na ně působily prostřednictvím všech smyslů. Stále je na ně třeba působit intenzivními podněty. Děti jsou nenasycené. V minulosti byly ve zvláštních školách děti s mentálním postižením, dnes jsou postižení různá – vícenásobné mentálně, tělesné, smyslové, a v poslední době přibývají hlavně psychiatrické poruchy. Dnes je velký nápor na psychiku i u zdravých dětí. U dětí se speciálními potřebami je to stejné. Děti před pár lety intenzivněji reagovaly na podněty, stačilo jim jich méně. Dnes je to úplně naopak. Ve třídě musí být podstatně méně dětí, potřebují větší prostor a hodně intenzivních a různorodých podnětů.
Takovýto multisenzorický zážitek jim vodní Snoezelen nabízí. V místnosti jsou různé podněty – hudba, světla, obrazy, aromalampa, voda, vibrace… prostředí působí na všechny smysly a je vizuálně příjemné a atraktivní. Na rozdíl od bílé vykachlíkované místnosti, kde je vana a masážní stůl, který připomíná lékaře a nemocnici.
Katarína: Do vodního Snoezelenu jsem si nosila i vlastní hudbu z pohádek. Také obrázky Nema udělaly hodně. Děti takové prostředí úplně jinak vnímají a samy se ptají, kdy mohou jít do Snoezelenu.
Které děti navštěvují vodní Snoezelen?
Katarína: Terapii absolvují děti, které to nejvíce potřebují a mají souhlas od lékaře a rodiče. Na den mi podle harmonogramu vycházelo přibližně šest dětí. Manipulace s imobilními dětmi je náročnější, v takovém případě plánujeme menší počet. Je nutné je plenkovat, umístit do speciálního závěsného a transportního systému, vysvlékat i oblékat.
Jak vypadala taková hodina ve vodním Snoezelenu?
Katarína: Terapie probíhá během vyučování. Ve Snoezelenu následovala masáž nebo koupel. Vždycky jsem se zaměřila na to, co dítě aktuálně nejvíce potřebovalo – masáž nohou, rukou, zad. Hydromasáž i „suchá“ masáž trvala přibližně 30 minut. V místnosti byla vytvořená příjemná atmosféra, tlumená měnící se světla, relaxační hudba, příjemná vůně i teplota.
Nemluvící děti jsem se snažila stimulovat obrázky Nema – ptala jsem se jich, kde je rybička, nebo když se střídaly barvy, měly říci, když se objeví například červená.
Snažila jste se zakomponovat do těchto hodin i edukační rozměr?
Katarína: Ano, nebyl to vysloveně jen odpočinek. Vždycky jsem si s dětmi snažila povídat, i když při té masáži jsem je nechala, ať si to užijí.
Andrea: Vodní Snoezelen není prvoplánově určený k edukaci. Je to o tom, že děti se tam těší, nebo se „nemusí učit“, ale podprahově jsou vedené k určitým aktivitám, kdy dítě ani nevnímá, že se něco učí. U dětí s těžkým postižením je to o tom, že na ně působí něco teplé, studené, rozsvítí se světlo různé barvy, někdo jim zatlačí na některou část těla, atd.
Chovaly se děti jinak, když chodily pravidelně do vodního Snoezelenu, a když ne?
Andrea: Děti z mé třídy chodívaly do vodního Snoezelenu vždycky ve středu. Vracely se odtud úplně jiné. Děti s těžkým postižením dávají spíš najevo nepohodu a diskomfort, hlavně když je něco bolí. Málokdy vyjadřují pozitivní emoce. Ale po čase stráveném ve Snoezelenu bylo vidět, že jsou klidnější a vyrovnanější. Jistěže po návštěvě Snoezelenu měly i upravený program ve třídě. Celý den se už nesl v klidnějším duchu.
Katarína: Na dětech bylo vidět, že jsou v první řadě spokojené, vždycky se do vodního Snoezelenu těšily.
Mohla byste nám přiblížit, co to znamená, že dítě je po návštěvě Snoezelenu jiné?
Andrea: V den, kdy je dítě ve Snoezelenu, je ve větší pohodě a je lépe je nastavené na spolupráci, je ve vnitřní pohodě a cítí se dobře, je zrelaxované, odpočinuté. Je to jiné než v běžný den, když přijde do třídy po ranním shonu. Kdyby tak mohl každý den začít takovou relaxační aktivitou, která to dítě nastaví do pozitivní roviny! Po hodině ve Snoezelenu se dokázali zklidnit a spolupracovat i neklidné a agresivnější děti.
Na co děti reagovaly nejlépe?
Katarína: Rády se koupaly, hlavně když spatřily světýlka. Někdy se lekly trysek a bublinek, tak jsem je chytila za ruku, nohu a připravila je na to, že to bude více hučet. Vana měla asi největší úspěch.
Viděla jste u dětí postupem času i nějaký pokrok?
Katarína: Minulý rok jsem si brala do Snoezelenu chlapce s autismem. Nechtěl tam chodit, bál se všeho nového. Postupně jsme se to snažili zlomit. Zpočátku vydržel jen dvě minuty a šel nazpět do třídy. Chodila s ním i jeho pani učitelka. Masáž jsme dělali přes oblečení, protože se nechtěl ani vysvléci. Hladila jsem ho, ujišťovala, že ho nic nebude bolet. Postupně si dal masírovat záda, nejdřív nasucho bez krémů, potom se naučil chodit i do vany. Do vany jsem mu dávala hračky. Postupně se s prostředím seznámil a měl tuto aktivitu rád.
Andrea: Schopnost vypořádat se s novým prostředím je sociální dovednost. I pro děti s takovýmto blokem je důležité, aby se naučily reagovat a vypořádat se s novým prostředím.
Katarína: Jiný chlapec musel vždy před terapií vyzkoušet všechny radiátory a musel mít všechny dveře zavřené. Dokud nezkontroloval všechny radiátory a nepozavíral všechno, co se dalo, nesedl si za stůl. Jednou jsem zkusila nechat pootevřené dveře. Tehdy se na mne naléhavě podíval, šel zavřít dveře a až potom si lehl. Postupně jsem se naučila, jak které dítě reaguje a co potřebuje. Někdy jsme po uvážení s kolegyněmi terapii i vynechali, když jsme viděli, že dítě je velmi rozrušené nebo nervózní.
Brávali jste do vodního Snoezelenu i hůře zvládnutelné děti?
Katarína: Jedna žákyně byla těžce zvládnutelná. Chtěla jsem, aby chodila do místnosti i ona, ale vůbec se to nedalo. S jejím otcem jsme se dohodli, že bude chodit s ní. Už před osmou mě čekali před místností. Evička má těžké postižení, ubližuje si, a já sama jsem měla často od ní modřiny. Preferuje vysloveně silné, až bolestivé podněty. S otcem se nám ji podařilo dostat do vany i na stůl. Zezačátku ji otec držel, zpíval jí a hladil. Postupně si zvykla a potom byla už úplně klidná.
Po ní následovali její spolužáci ze třídy. Když jsem si přišla pro další dítě, viděla jsem, že Evička relaxuje ve vaku nebo na křesle a poslouchá hudbu. Předtím vždycky hledala někoho, koho by mohla štípnout nebo bouchnout. Po terapii ve Snoezelenu přestala ubližovat sobě i spolužákům.
Andrea: Evička se kvůli svému těžkému stavu asi nikam jinam nedostala. Proto je dobré, že tady ve škole taková možnost je.
Ve škole máte i bílý Snoezelen. Jak tuto místnost využíváte?
Andrea: Do bílého Snoezelenu chodí děti denně v rámci tělesné výchovy nebo různých jiných předmětů. Využíváme ho jako podpůrnou pedagogickou metodu a relaxační prostor. Například druhý stupeň A varianty využívá prostor v rámci tělesné výchovy, když se už nedá chodit ven. Relaxace je u mnoha dětí dost důležitá, protože většina má poruchu aktivity nebo chování. Naučily být se potichu, mají si lehnout, nemají se vyrušovat. Vědí, že když přijdu, každý si najde svoje místo, kde se cítí dobře. Vodní postel je vždycky na „místenky“. Z multisenzorické místnosti vyjdou odpočinutí a zrelaxovaní.
Mívám v bílém Snoezelenu zájmový kroužek a v rámci toho dělám různé aktivity. Například na lampách měnících světlo se učíme rozeznávat geometrické tvary a barvy. Příležitostně ochutnáváme a přivoňujeme. Před Vánoci jim do aromadifuzéru pustím vůni skořice nebo pomeranče, reálnou skořici, pomeranč, ořech a jablko si mohou chytit, ovonět i ochutnat. Nebo děti hmatem vnímají různě drsné, teplé, studené povrchy. Hlavní náplní kroužku je odpočinek a relaxace. Někdy si tu i pospí.
Bílý Snoezelen využívá v odpoledních hodinách i školní klub. Když je některé dítě problémové, je to dobré místo na uklidnění. Děti, které jsou mimořádně hyperaktivní, dokážou ve Snoezelenu relaxovat, 20 – 30 minut vydrží bez problému v klidu. Už jen tato doba stojí za to.
Jaké máte plány do budoucna?
Chtěli bychom přinést do naší školy ještě metodu senzorické integrace. Když se na některé naše děti dívám, vidím, že jim stále něco chybí, že jejich problémy mají hlubší příčinu. Myslím si, že metodou senzorické integrace bychom jim dokázali pomoci. Vyžaduje to ale vhodný prostor a dostatek finančních prostředků.
