Autorka vysvětluje na jaké hlavní cíle se můžeme zaměřit při realizaci Snoezelen jednotek s klienty s autismem a Aspergerovým syndromem. Ukazuje jakými způsoby a technikami lze pomoci klientům dosáhnout radost, posílit vztah, stimulovat smyslové vnímání, zvýšit smyslovou toleranci klienta, a naopak snížit míru problémového chování.
Kromě obecných cílů metody Snoezelen se při práci s klienty s PAS zaměřujeme zejména na tyto cíle:
- dosáhnout radost, potěšení a uvolnění,
- vytvořit, nebo posílit vztah a komunikaci mezi osobou a terapeutem a podnítit interakci mezi návštěvníky,
- stimulovat smysly – zjistit smyslovou toleranci a podporovat senzorické experimentování,
- eliminovat autostimulační a stereotypní chování (Carlotti, 2008).
Na jednotlivé cíle se podíváme blíže.
Dosažení radosti a uvolnění
Jeden z nejdůležitějších cílů, kterého můžeme dosáhnout je radost klienta z nabízených aktivit, jeho pocit uspokojení a uvolnění. Na to ale musíme vytvořit příjemnou atmosféru vhodnou pro konkrétního klienta a pozorováním jeho projevů identifikovat a ukončit stimulaci, pokud je pro něj neúnosná. Při pozorování reakce na určitý podnět se vyhýbáme zvyšování počtu nabízených podnětů. Například, pokud je nabízena stimulace taktilního charakteru, není dobré změnit ji, řekněme, na světelnou stimulaci.
Vytvářet kontakt a vztah
Vztahy osob s poruchou autistického spektra jsou odlišné od našich. Účastníkům rozhovoru jsme zvyklí projevovat stav emocí a úroveň vztahu prostřednictvím výrazů obličeje, řeči těla nebo výměny pohledů. Osoby s PAS nekomunikují takovým způsobem, nebrání jim to však vztahy budovat. Problémové chování je jakousi přizpůsobenou strategií vytvořit, nebo předejít, mohli bychom říci také požádat, nebo odmítnout. Toto konání vyžaduje vztah s jinými lidmi, i když tento nepoužívá běžné prostředky ani stejné způsoby vyjádření. Vývin interakce a vazeb vychází z posilování úspěšného konání rozpoznaného druhým účastníkem.
Podporovat senzorické experimentování a stimulovat smysly
Vzhledem zejména ke zvláštní reakci na smyslové podněty, jako například hypersenzitivita na zvuky, doteky, světlo nebo vůně, či změněný práh citlivosti na bolest, je třeba klást důraz na první setkání. Je třeba předem si zjistit od rodičů (dotazník pro rodiče) nebo jiných odborníků potřebné informace o klientovi, o jeho citlivosti na jednotlivé podněty, o tom co má rád a co na něj naopak působí negativně. Informace je dobré později doplnit vlastním pozorováním.
Na začátku se klient postupně seznamuje s prostorem, je třeba dbát na to, aby pro něj nebylo přílišné množství zapnutých světel a pomůcek zničující. Před vyvoláním smyslových podnětů bychom měli být opatrní a předcházet situacím, které by mohly vést některé osoby s PAS k uzavření se do sebe. Je třeba zamezit takovému chování a nezapomínat na předměty, které mohou vyvolat prudkou reakci. Platí zásada nevyvolat škodu a neublížit klientovi. U osob s poruchou autistického spektra „méně je více“. Smyslové podněty by měly být nabízeny jeden po druhém a ustáleny ve vztahu k předchozím pozorováním.
Jelikož naším cílem je přivést osobu do stavu uvolnění a pak jí umožnit smyslové experimentování, můžeme vytvořit určité orientační body. Ty lze budovat prostřednictvím rituálů, například vstoupit do místnosti se zvukem zvonku, a pod. Následně můžeme začít vytvářet nabídky na senzorickou stimulaci a postupně vylepšit nabízené smyslové podněty objevováním nových smyslových zkušeností, které jsme předtím nerealizovali.
Při klientech s poruchou senzorické integrace (zvýšené citlivosti například na světelné nebo zvukové podněty) začínáme stimulací proprioceptivního a vestibulárního systému jako primárním cílem terapie bez produkování strachu a nadměrných reakcí. Stimulací těchto systémů dostáváme klienta do harmonie a následně je přístupnější a připravenější i na nadstavbovou, tedy zrakovou a sluchovou stimulaci.
Dalším krokem je dosažení pokud možno co nejlepší vícesmyslové integrace prostřednictvím smyslových pobídek, které jsou prezentovány současně s kontrolou stavu klienta. Posledním krokem procesu je použití behaviorálních technik k ovlivnění a posílení nově naučeného chování.
Redukce autostimulačního chování
Mnoho osob s PAS má potřebu zažít nějakou formu smyslové stimulace a snaží se ji získat prostřednictvím svého těla, například se houpou, koušou si oblečení apod. Problém nastane, když je toto chování pro ně natolik poutavé, že si nevšímají podněty a stimuly z okolního prostředí. Stěžuje to učení se nových dovedností nebo interakci s druhými lidmi. Někdy je málo pravděpodobná možnost úplného odstranění autostimulačního chování, pokud dosáhlo určitého stupně a stalo se zlozvykem. Pokud je však takové chování výsledkem požadování a hledání smyslových podnětů, může být redukováno. Proto by poskytnutí smyslové stimulace prostřednictvím zajímavých aktivit a prostředí mělo být základem péče zaměřené na redukci a předcházení takovému chování.
Pokud je u osob s PAS naším cílem redukce stereotypního a autostimulačního chování, je třeba analýzou takového chování zjistit, který typ smyslového podnětu je pro danou osobu nejzajímavější. Například, pokud se klient houpe ze strany na stranu, je stimulován prostřednictvím pohybu, ale také může jít i o dotykovou stimulaci. Když je daný klient motivovatelný přes dotek a pohyb, nemusí se až tak zajímat například o projekci z projektoru, protože ta poskytuje zrakovou stimulaci. V tomto případě je pro něj lepší, když mu nabídneme například houpačku nebo gymnastický balón poskytující stimulaci pohybem. Vibrace je také forma dotykové a pohybové stimulace, která je u těchto klientů velmi oblíbená. Pokud se klient houpe, nebo vyžaduje pohybový nebo dotykový podnět, lze použít vibrační polštář nebo masážně-vibrační strojek. Naopak, míhání a pohybování prstů před očima může stimulovat pohyb nebo zrak, proto je potřeba tyto formy stimulace nahrazovat jinou přístupnější formou.
Klienti mohou být někdy docela zaujatí určitým specifickým předmětem. Pokud jej používají stereotypním způsobem, například kroutí šňůrkami nebo kousky umělých pásků, jde o autostimulační chování, protože klient nezkoumá vlastnosti nebo funkcionalitu předmětu. Přesto jim předmět nebereme a nenahradíme ho jiným dříve, než zjistíme, zda jej nepoužívá na uklidnění svého nervového systému. Pokud by v takovém případě došlo k odebrání předmětu, mohlo by se to stát příčinou zvýšeného strachu a dalšího autostimulačního chování (Fowler, 2008).
Zjistit a respektovat smyslovou toleranci klienta
Snoezelen místnost může poskytnout osobám s rozdílnou smyslovou zkušeností náhradu nebo redukci jejich autostimulačního chování. Nestačí však pouze určit, který typ stimulace klienta zajímá a preferuje jej. Je důležité zjistit i intenzitu, která se mu líbí a vyhovuje mu. Klienti mají rozdílnou smyslovou toleranci, a proto potřebují různé množství stimulace, aby reagovali na prostředí adaptivním a funkčním způsobem. Někteří pro vnímání prostředí potřebují hodně smyslových podnětů, naopak jiní jen velmi málo, neboť mohou být snadno přestimulovaní. Pro ty je velmi důležité prostředí, které je strukturované a předvídatelné. Snoezelen a multisenzorické prostředí je prostor, kde smyslová stimulace může být řízena, zintenzivněna nebo redukovaná, a je tedy možné přizpůsobit jej potřebám daného klienta.
Důležité je také zjistit, proč dochází k autostimulačnímu chování. Lidé mají různý práh tolerance, například rozdílný práh vnímání bolesti. Je to tak u všech smyslů, proto smyslová tolerance klienta determinuje, kolik smyslových podnětů je potřebných pro jeho efektivní fungování. Autostimulační chování proto může naznačovat, že klient potřebuje více silnějších smyslových podnětů, nebo jde o způsob, jakým naznačuje, že má nízký práh tolerance a autostimulační chování používá jako uklidňující strategii. Někteří se svým chováním pokoušejí blokovat, nebo si nepřipouštět další smyslové podněty. Například mohou dělat hluk, vydávat různé zvuky, neustále bučet nebo hlasitě křičet kvůli snížení jiných zvukových podnětů, které nezvládají. Vždy je nutné diagnostikovat a správně porozumět autostimulačnímu chování, kterým klienti dávají najevo potřebu intenzivnějších podnětů, nebo naopak nedokážou zvládnout stimuly nacházející se v prostředí (Fowler, 2008).
Zdroj:
Mgr. Daniela Ponechalová. Snoezelen pre deti a mladých ľudí s poruchou autistického spektra. Príručka vhodných terapií pre klientov s PAS a príklady dobrej praxe, vydalo Autistické centrum Andreas, ISBN 978-80-970549-8-4.
Zdroj ilustračního obrázku: www.jsonline.com
