Skip to main content
Terapeut Lukas Behul

Snoezelen otevírá možnost dostat se blíže ke klientům

Během individuální terapie jsem tu s klientem sám. Jsme tu spolu mezi čtyřma očima. Můžeme se na sebe napojit a můžeme ho plnohodnotně vnímat. Častokrát se dostaneme k takovým tématům, o nichž v běžných situacích nehovoří. 

 

Lukáš Behul je terapeut v zařízení pro seniory nedaleko Bratislavy – Seniorville Jablonové. Věnuje se seniorům s různými formami demence. Multisenzorickou místnost mají v zařízení už déle než rok. Skoro osmdesát seniorů má tak přístup k novému druhu terapie.

Pane Behul, jak jste se dostal k práci terapeuta v zařízení Seniorville Jablonové?

Vystudoval jsem léčebnou pedagogiku na Univerzitě Komenského. Už na škole jsem asi rok pracoval s dětmi v nízkoprahovém zařízení, které se věnovalo dětem a rodičům ulice. Pochopil jsem, že to není moje cílová skupina. Potom jsem dostal další nabídku a během magisterského studia jsem už pracoval v jednom malém zařízení pro seniory nedaleko Bratislavy. Ještě jsem neměl diplomovou práci a už jsem měl pracovní nabídku do jednoho zařízeni. Tam jsem ale dlouho nezůstal. Potom jsem přijal nabídku jít pracovat do Seniorville a jsem tu už pět let.

Proč jste se rozhodl věnovat lidem s Alzheimerovou chorobou? Co Vás na této práci těší?

Seniorská témata mě vždy zajímala – témata života a smrti, umírání, provázení a truchlení. Je to velmi investigativní práce. Musíte v člověku pátrat – najít, co ještě dovede, co zvládá, jaké jsou jeho silné stránky. Musíte poznat jeho minulost a každodenní prožívání, protože lidé s demencí mají často každý den jiný. Záleží, v které vzpomínkové stopě se klient nachází. Často pracujeme se starou pamětí. Klienti se ptají, kdy půjdou domů, kdy pro ně přijde maminka. Setkal jsem se i s člověkem, který čekal německé vojáky; nebo paní, která se vzbudila a byla nešťastná, protože se jí připálila polévka. A přesně v tom musím pátrat.

Čemu přesně se v zařízení věnujete vy?

Primárně se věnuji lidem s Alzheimerovou chorobou, ale i s jinými typy demence. Zodpovídám za specializované oddělení určené pro lidi s psychiatrickými diagnózami, u nás primárně s demencemi všech typů. Věnuji se diagnostice těchto klientů a terapiím. To znamená, že člověk přijde k nám do zařízeni, já se ho na základě pozorování a testů snažím podchytit, abych věděl, na jakém stupni tohoto onemocnění člověk je, jak ta choroba postupuje. Potom spolu s psychiatryní stanovíme léčbu. Ona jako lékařka určuje farmakoterapii, kterou modeluje tak, aby lidé dostali jen ty léky, které potřebují. Druhá část léčby je nefarmakologická a tu zajišťuji já. Pracuji s nástroji jako je ergoterapie, biblioterapie, tréninky paměti a také reminiscenční terapie, Snoezelen a příležitostně ještě pet terapie.

Jak jste se seznámil se Snoezelenem? Byla tato metoda pro Vás hned zajímavá?

O Snoezelenu jsem poprvé slyšel na vysoké škole. Tehdy jsem si řekl, že tohle tedy ne. Celé je to takové umělé a blikavé. Kde jsou stromy a vůně hlíny, tráva a slunko? V rámci studentských výjezdů jsem měl možnost vidět Snoezelen v praxi, ať už u dětí s autismem nebo vícenásobným postižením. To mě začalo trochu přesvědčovat, že ano, má to smysl. Když jsem o Snoezelene slyšel před několika lety na odborné konferenci, už jsem si říkal, že by to stálo za to mít takovou místnost.

Kdy padlo rozhodnutí zřídit multisenzorickou místnost u vás v zařízení a na čí podnět?

Paní ředitelka se mne ptala, jestli bych si dovedl práci se Snoezelenem představit. Řekl jsem dobře, udělám si výcvik. Zařízení mi bylo ochotno s výcvikem pomoci. Přibližně rok po tom, co jsem výcvik absolvoval, jsme získali grant a otevřeli jsme u nás Snoezelen místnost.

 

Multisenzoricka mistnost pro ludi s demencii

V zařízení máte skoro 80 klientů. Pro které je Snoezelen primárně určen?

U nás v zařízení Snoezelen primárně slouží pro klienty s akutním problémem – tedy klienty, kteří mají neklidnou fázi nebo se adaptují, případně u nich nezabírá jiný typ terapie, například reminiscenční terapie, protože přišli o řeč. Nebo je jejich chování rušivé pro ostatní. Právě pro takovéto klienty je Snoezelen ideální. Umím tu být s nimi o samotě. Osvědčilo se mi to hodně u lidí, s nimiž se nedá pracovat jinými technikami.

Berete do Snoezelenu i více klientů najednou?

Ano. Máme i tzv. vitální seniory, kteří dokážou fungovat samostatně v rámci takového malého bytečku. Vytvářejí si přátelství a sociální skupiny a v rámci nich (zatím bohužel nepravidelně, což by bylo ideální) mají možnost přijít do Snoezelenu. Někdy za mnou klienti přijdou a ptají se, kdy je znovu vezmeme do Snoezelenu, že jim tam bylo dobře. Skupinky jsou většinou na dohodě a ty individuální terapie podle potřeb jednotlivých klientů, když vidíme, že nic jiného nezabírá. Snažím se klienty brávat do Snoezelenu průběžně a popořadě, ale pokud vidím, že někdo je vysloveně agitovaný nebo mu není dobře, tak ho upřednostním.

Jak dlouho trvají sezení ve Snoezelenu?

Skupiny trvají déle než individuální sezení. U lidí s demencí se začne koncentrace po několika minutách ztrácet a začnou se ošívat, že by už šli pryč, nebo zase jsou tak hluboce zaujatí, že by rádi zůstali. Terapie trvají obvykle 35 – 40 minut. Hodinu si z provozních důvodů nemůžeme dovolit, ačkoli bych jim to rád dopřál. Když si ale klient po dvaceti minutách řekne, že stačí, tak to respektujeme a jdeme pryč. A potom je zase druhý extrém, že tu klient usne a já nemám to srdce ho vzbudit, ale vím, že nahoře čeká další skupina na terapii. Musím klienta jemně probudit. Většinou jsou to lehké relaxační spánky. Když se klient vzbudí, zeptám se, jestli tedy stačí, a jestli můžeme jít nebo jestli ještě. Je na mně, abych uměl terapii s člověkem také citlivě ukončit.

Snoezelen mistnost s bublinkovym valcemCo je Vašim cílem při práci s klientem v multisenzorické místnosti?

Vždy záleží na typu klienta, jeho diagnóze i jeho aktuálního stavu. Když je někdo rozrušený, tak cílem je zrelaxovat ho a uklidnit. Dalším cílem je pracovat s pozitivními vzpomínkami a zpracovat ty negativní – tedy stimulace pozitivních a katalyzace negativních vzpomínek. Tyto aktivity mají přesah do reminiscenční terapie. Máme například kotouč s obrázky války. Když někdo třicet let o svých vzpomínkách na válku nemluvil, tak ho to musí uvnitř velmi bolet a často se to změní, když nechá tyto vzpomínky ze sebe vyplavit. Dalším cílem pobytu ve Snoezelenu je i socializace. Lidé tu mezi sebou interagují, když si povídáme na nějaké téma.

Zmínil jste, že terapie ve Snoezelenu může mít přesah i do reminiscenční terapie. Čím dokáže být reminiscenční terapie obohacená, když se vykonává ve Snoezelenu?

V reminiscenční terapii jde o práci se vzpomínkami a ty se dají zintenzivnit stimulací smyslů. Každý z nás zažil moment, kdy vstoupil do místnosti a nějaká vůně nebo světlo, hudba mu najednou způsobila, že si vzpomněl na něco, co už zažil.

Co děláte v případě, že se klient zdráhá a nechce do Snoezelenu jít?

Vždy respektuji člověka. Když mi někdo řekne – sem nejdu, tak se otočíme a jdeme pryč. Ale vždy je tu nabídka, že to může vyzkoušet. Někteří zkusí a zůstanou, jiní zkusí a řeknou ne, toto není pro mne. Bavíme se ale o dvou skupinách lidí – někteří si umí klást podmínky řeknou, že sem chtějí nebo nechtějí jít.  Ale u lidí, kteří se nedovedou rozhodnout, je na mně, abych odhadl způsob, jakým je do Snoezelenu přivedu.

Jaké způsoby vám fungují?

Já si obvykle nachystám prostor. Často mi funguje „wow efekt“. Klient přichází do nasvícené a nastavené místnosti. Bublinkový válec je zapnutý, projektor promítá, hudba hraje, oblak bliká. Pootevřu dveře a pozvu toho klienta, že mu chci něco ukázat. Většinou, když otevřu dveře, všichni řeknou „wow“.

Co se stane, když klient couvne?

Když klient couvne, tak vím, že mám rozsvítit normální lampy a nechat ten prostor úplně jednoduchý a postupně jednotlivé elementy přidávat, aby se nelekl. Setkal  jsem se i s klientem, který se bál spát ve tmě kvůli nějakému negativnímu zážitku. Snoezelen je dost tmavý, proto není dobré mít u tohoto klienta všechna světla vypnutá. Pokud se klient zasekne, je na mojí citlivosti, jestli se s ním otočím a jdeme pryč, nebo ho jemně povzbudím a povím mu, že půjdu s ním a nechám ho, aby to tu nejdřív prozkoumal.

Jaký má Snoezelen vliv na klienty? Co se děje bezprostředně po tom, co odejdou z multisenzorické místnosti?

Když vitální senioři odejdou ze Snoezelenu, hned jak potkají prvního klienta, povypráví mu, jaké to bylo ve Snoezelenu super. Na klientech s kognitivními deficity je vidět, že pobyt ve Snoezelenu je pro ně silným zážitkem. Například jedna paní, která má těžkou demenci a obvykle hned zapomene, co před chvílí dělala, si po návštěvě Snoezelenu ještě půl dne pobrukovala píseň Yesterday, kterou jsme si pouštěli. Někdy je zajímavé vidět, že klienti jsou po návštěvě Snoezelenu ospalí a usnou. Z běžného života se dostanou do multipodnětného prostředí – hraje hudba, světla blikají, já na ně mluvím, ještě tu něco voní. Je to podobný efekt, jako když dítě vezmete na rockový koncert. Čtyři písničky poslouchá a u páté usne. Je to obranný mechanismus dítěte, protože by bylo přestimulované. Senioři jsou mnohem snáze unavitelní než děti nebo jiné cílové skupiny, protože už mají jiný energetický výdej i rytmus. Někdo je ospalý, někdo potřebuje sdílet své zážitky. Jelikož máme různé klienty, setkal jsem se s různými reakcemi. U nás je Snoezelen jen doplňkovou terapií, ale umím si to představit jako full-time job.

Jaký účinek má Snoezelen na vaše klienty z dlouhodobého hlediska?

Nevýhodou je, že zatím nemůžeme provádět se všemi klienty pravidelné terapie. Ale mám velmi pozitivní zkušenost s paní, která měla diagnostikované pokročilé stádium Alzheimerovy demence a nebyla úplně zorientovaná v realitě. Často nepoznávala své příbuzné, nevěděla, že je v domově pro seniory, jeden den byla ve škole, druhý na nějakém jednání. Zhruba po třech, čtyřech setkáních ve Snoezelen místnosti jsem ji opět vzal do Snoezelenu. Připravil jsem všechno, udělal ten „wow efekt“.  Všechno bylo rozsvícené a ona se na mně otočila a s úsměvem na tváři řekla: „Ale vždyť tady jsem už byla.“ A přitom si nepamatovala, co měla k obědu.  Byl to pro ni tak silný zážitek, že i mozek narušený chorobou si to dokázal zapamatovat. A to potvrzuje mé tvrzení, že lidé s demencí  se dokážou učit, i když zapomínají. Stačí, aby ten podnět byl dostatečně silný, dostatečně podbarvený silnou emocí, protože emoce vážou vzpomínky. Člověk jen musí mít čas to nějakým způsobem zpracovat a potom si to zapamatuje. Věřím tomu, že kdyby klienti chodili do Snoezelenu pravidelně ve stabilně vyčleněném čase, například každý druhý den v jedenáct dopoledne, výsledky by se dostavily. Ale to je personální otázka. Momentálně je to pro mne nerealizovatelné. Ale je to meta, kterou máme vytyčenou a chtěli bychom tam někdy dospět.

Terapeut Snokezelenu Lukas BehulČím obohatila multisenzorická místnost vás jako terapeuta?

Pro mne je Snoezelen možnost dostat se ještě blíže ke klientovi. Během individuální terapie jsem tu s klientem sám a je to pro mne v tom nejpozitivnějším smyslu slova velmi intimní čas. Jsme tu spolu mezi čtyřma očima. Není to v rámci skupinové terapie a není to ani v rámci rozhovoru na pokoji, kde může kdokoli kdykoli vyrušit a zaklepat. Ten člověk ví, že já jsem tu jen pro něj a on jen pro mně. Můžeme se na sebe napojit a můžeme ho plnohodnotně vnímat. Častokrát se dostaneme k takovým tématům, o nichž v běžných situacích nehovoří. Jsou příjemně zrelaxovaní, nacházíme se v tichém uzavřeném prostředí, které přináší pocit bezpečí, a jsou tu podněty, které otevírají  témata, na která není jindy prostor.

Jaké máte se Snoezelenem cíle do budoucna?

Mám ještě nápady, co by se tu dalo dobudovat a udělat ještě zajímavější. Možná přidat taktilní chodník nebo nějaké doplňkové vybavení pro tematické skupiny. Chtěl bych si udělat paletu jednotlivých témat, například téma rodina, téma les.

Plány jsou stále, jen to chce lidi a čas.