Skip to main content
Snoezelen demencia

Klienti se ve Snoezeleu dovedou otevřít, vzpomínat a vyprávět o životě

Terapeut Lukáš Behul ze zařízení pro seniory Seniorville Jablonové vypráví o tom, jak vede terapii v multisenzorické místnosti, jak pracuje s jednotlivými komponenty a jak na ně klienti reagují.

Jak vedete terapii s klientem, který trpí demencí?

Individuální terapie nevedu já. Ty vede klient. Posadím si ho buď do senzorického nebo relaxačního křesla a všechno je jen formou nabídky. A na co klient pozitivně zareaguje, toho se potom chytím.

Čím je práce se seniory v multisenzorické místnosti specifická?

U seniorů hodně pracujeme s minulostí a vzpomínkami – tedy hlavně z mé zkušenosti. Dokážou se tu otevřít a začnou mi vykládat o životě. Někdy se dozvím i hodně těžkých věcí, které musíme procházet.

Jak pracujete s klienty, kteří už ztratili řeč?

Snažím se jim dávat různé podněty, například světelný polštář, optická vlákna nebo projekci obrázkových kotoučů a sleduji jejich oči a výraz tváře. Sleduji, co je děsí, frustruje nebo čemu nerozumějí; nebo naopak co je uklidňuje. Vidím, že předtím seděli napjatě a teď se uvolnili.

Co je obvykle nejsilnějším podnětem?

Asi nejsilnějším katalyzátorem je hudba a zároveň senzorické křeslo, které reaguje vibracemi na hudbu. Často se ptám klientů, jakou hudbu měli rádi, co si zvykli poslouchat. Znám jejich historii z anamnéz a z vyprávění rodiny.

 

Senzoricke kreslo

 

U člověka z městského prostředí můžeme použít divadelní hudbu nebo operu. Pokud paní celý život žila na venkově, pásla husy a pekla buchty, vyberu spíš něco na lidovou notu. Někdy jen vybírám písničky a dívám se na klienta. Když se nechytí, tak zkouším jiné písničky, ale většinou nějakou najdu. Klient začne zpívat, začne se uvolňovat. Samotná píseň mu odkrývá nějakou jeho emoci a vzpomínku. Potom už jdeme s přesahem do reminiscenční terapie. Klient se otevře, uvolní a vypráví. Někdy vykládá velmi těžké věci, protože je potřebuje dostat ze sebe ven. Někdy vypráví o velmi příjemných a pozitivních zážitcích. A protože ve Snoezelenu je všechno dovolené, jednou, když jsme poslouchali hudbu, se jedna paní postavila a řekla: „Ale na tohle jsem s mužem tancovala, můžeme?“ A já jsem řekl: „Můžeme.“ Takže v této místnosti se už i tancovalo na melodii Na krásném modrém Dunaji.

Takže požadavek na Snoezelen terapeuta je, že musíte umět i tancovat?

(Smích) Ano, i to se může stát.

Zmiňoval jste senzorické křeslo a vibrace, které se jím šíří. Jak reagují klienti na vibrace?

Vibrace na křesle určuje hudba, která hraje. Když potřebuji klienta zaktivizovat,  dám veselejší hudbu. Byl tu pán, který byl u nás na krátkodobém pobytu a velmi oceňoval, jak dokázal procítit skladby svého oblíbeného zpěváka Joe Cockera. Nechal si tu pouštět tvrdý rock and roll a vibrace mu bušily do zad.

Máte nějakou oblíbenou skladbu, která se vám už vícekrát osvědčila?

Velmi dobře funguje vážná hudba. Zatím ze všech skladeb vážné hudby mi vždy funguje Vltava. Začíná velmi pozvolna a postupně se stupňuje. Takže i když někdo na začátku relaxoval, na konci se postaví a vypochoduje odtud. Velmi dobře je ta skladba sestavená. Klienta uvolním, zrelaxuji a postavím na nohy.

Používáte i optická vlákna? Jak s nimi pracujete?

Opticke vlaknaVšechno je formou nabídky. Rád vzpomínám na jednu klientku. Seděla ve vibračním křesle a držela v ruce optická vlákna – jen jejich konečky. Svítil oblak a hvězdy. V takovýchto situacích jsem zvyklý používat imaginaci. Pro ni vlákna představovala kytici květů. Najednou jsme mluvili o tom, jak chodila na rande, jakou hudbu poslouchala. Do místnosti vcházela nejistá žena, která vzdychala „jajbože, jajbože“ a po čtyřiceti minutách vyšla ven paní, která si ještě odpoledne stále prozpěvovala melodie, které tu slyšela. Všechny moudré knížky říkají, že lidé s demencí mají primárně poškozenou krátkodobou paměť, a po hodině zapomenou, co dělali. A jí to zůstalo ještě další dvě, tři hodiny.

Nejvíc pracuju s imaginací. Optická vlákna už byla svatebními šaty nebo deštěm. Svítila modře, pustil jsem zvuk bouřky, křeslo vibrovalo a nechal jsem vlákna na klienta jemně padat. Očima mrkal, protože mu to bylo nepříjemné na oči, ale smál se. Byl to člověk, který už léta žije v zařízení a už léta nezmokl. Když starý člověk zmokne, může dostat zápal plic a zemřít. Ale tento klient zažíval zvuk deště a dopadání vláken v tom dešti.  Vynořila se mu nějaká vzpomínka, protože na něj roky nepršelo a zmoknutí není primárně zlá zkušenost.

Reagují klienti někdy na podněty i negativně?

Měl jsem tu jednu paní, která měla strach, že ve vláknech je elektřina a elektřina zabíjí. Tak se lekla, že jsme museli odejít pryč. Tentokrát nám hrála do karet trochu demence. Za pár dní si už nepamatovala, že tu byla. Ale já jsem už věděl, že vlákna nejsou pro ni. Byla smotaná a sbalená v koutě a pracovali jsme skrz jiné podněty. Na některé věci přijdete, až když je vyzkoušíte. Je třeba být opravdu citlivý, abychom klienta nezranili, aby nebyl tak vyplašený, že sem už nikdy nebude chtít přijít.

Pracujete při terapii i s projektorem?

Kotuce do projektoraAno. Klienti mají nejraději olejový kotouč. Zeptám se klienta, ať řekne, co vid,í a s tím pracuji. Paní chemička viděla pohled pod mikroskopem, jiní tam viděli planetárium, zapadající slunko. Zkrátka, když sem klient přeje, podívám se, na co se dívá a přes to ho posouvám dále.

Velmi zajímavou zkušenost mám s paní, která má zrakové a sluchové deficity – hovoříme tu jen o zbytcích zraku a sluchu. Nedovedeme to změřit. Má pokročilé stádium demence, sotva vidí a slyší. Když si s ní člověk chce povídat, musí jí nahlas mluvit do ucha a ona dává jednoslovné odpovědi. Byl jsem velmi překvapen, když jsem ji postavil do světla olejového kotouče a ona mě pohladila, protože jsem byl kontrastní proti světlu. Potom se otočila a šla pohladit i svůj stín na zdi. Tato zkušenost mě přesvědčila, že ona skutečně ještě stále vidí. Posadil jsem ji do křesla tak, abych byl ve světle a kontrastně jsem vyzníval a tehdy jsem jí zamával. Ona mi zamávala také. Najednou to byl pro ni stimul a podnět, který už dávno nedostala. Protože přes den, kdy je všechno jasně osvětlené, se jí obraz slévá. Takže vždycky se dá pracovat i s lidmi, o nichž si myslíme, že to nepůjde.

Jak klienti reagují na bublinkový válec?

Z mé zkušenosti válec lidi až tolik nezajímá. Pokud někoho výrazně zaujal, tak paní se zrakovými deficity.

A co čichové podněty? Používáte při práci i aromadifuzér?

Jistě. Klienty, kteří si dokážou sami vybrat, nechám, aby si vybrali. Ale také jsem tu už měl paní, která nedokázala říci, jakou vůni chce. Vybral jsem lahvičky s vůněmi a nechával jsem ji přičichávat. A u čtyř pokrčila nosem nebo se odvrátila, ale u páté otevřela ústa a natahovala se za tím. Tak jsem věděl, že tato vůně je ta, která jí dělá dobře.

 

Aromadifuzer

 

Jednou jsem zkusil položit aromadifuzér s příjemnou vůní blíže ke křeslu a nechal jsem, aby klienta hladila a ofukovala i pára z aromadifuzéru. On se za tím natahoval a bylo mu to příjemné. A potom jsem vyměnil náplň za ostrou výraznou vůni a jemně jsem ho nechal přivonět. A tento klient udělal to, co jindy ne. Chytil mi ruku a odsunul vůni. Takže zase ten člověk udělal něco, co normálně nedělá. Vybudil jsem ho, ač nepříjemným zážitkem, k tomu, že udělal sám od sebe akci a neseděl jen pasivně v křesle.

Ve Snoezelenu stále platí pravidlo, že všechno je dovolené. Každému nabídnu, ať se posadí, udělá si pohodlí, ale když se po pěti minutách postaví, tak se tu procházíme a do toho se zpívá písnička, cokoli. Taky se tu tančilo, zpívalo, bubnovalo. Párkrát jsem vytáhl i instrumentárium a lidé se zapojili.

 

Lukáš Behul vystudoval léčebnou pedagogiku na Univerzitě Komenského v Bratislavě. V zařízení Seniorville v Jablonové působí už pět let. Vede oddělení určené pro lidi s psychiatrickými diagnózami, primárně s demencemi všech typů. Absolvoval školení pro práci v multisenzorické místnosti a té se věnuje déle než rok.