Skip to main content
sona pekarovicova

Metoda senzorické integrace mě okouzlila

Moje zkušenost je, že po prvních setkáních se uleví a polepší hlavně rodičům. Často přicházejí s obavou, zda moje dítě zvládne školu. Vysvětlíme si jednotlivá propojení. Rodič pochopí, proč jeho dítě například křičí u kadeřníka, proč mu neumí normálně ostříhat nehty, proč všechno rozlévá, atd.

 

Rozhovor se speciální pedagožkou Soňou Pekarovičovou.

 

Jak jste se dostala k metodě senzorické integrace?

Ze zvědavosti. Jako speciální pedagožka jsem stále hledala odpovědi na otázky ohledně příčin poruch pozornosti a učení. Chtěla jsem pochopit, proč má někdo oslabené například zrakové vnímání. Mám dvě předčasně narozené děti, a i proto jsem si více začala číst o raném vývoji dětí. Na mateřské dovolené jsem si vysnila svůj „podnikatelský plán“, že se chci zabývat dětmi v předškolním věku a pomoci jim, aby byly dostatečně připravené do školy. Tomu jsem přizpůsobovala i své doplňkové vzdělávání. Kolegové mne upozornili na kurz senzorické integrace a tato metoda mě okouzlila. Po mateřské jsem si otevřela živnost a začala jsem pracovat s dětmi, které mají varovné signály ukazující na poruchy pozornosti a učení. Mým cílem je ještě v předškolním věku podpořit částečné oslabené funkce dětí, aby byly připravené na školu.

 

Jak vypadají první setkání u Vás?

Úvodní vstup je krátký rozhovor s rodiči. Během něj se snažím nastavit program. Většinou jde o to, jestli jde o problémy spíše emočního či výchovného charakteru nebo zda jde spíše o vývojové problémy. Při vývojových problémech probíhají čtyři setkání s dítětem a 90 minut s rodičem. Dítě nejdříve sleduji. Vytvořila jsem si takový svůj model klinického pozorování – je to kombinace senzorického profilu, tedy sledování jednotlivých smyslových systémů (vestibulární, hmatový a proprioceptický) a druhá část se skládá z sledování vývojových norem, se kterými pracují speciální pedagogové a psychologové. Tyto dvě části spojím dohromady a rodiči připravím zprávu o tom, kde se jejich dítě nachází, kde vidím oslabení a kde je to v pořádku. Součástí zprávy je senzorický profil dítěte.

 

RovnovahaDost se věnujete nejen dítěti, ale i rodičům – tedy celé rodině.

Pro rodiče je důležité pochopit, co se s jejich dítětem děje. Moje zkušenost je, že po prvních setkáních se uleví a polepší hlavně rodičům. Rodič pochopí, proč jeho dítě například křičí u kadeřníka, proč mu nedokáže normálně ostříhat nehty, proč všechno rozlévá atd. Rodiče tomu nerozumějí a bojí se. Součástí zprávy o dítěti jsou i strategie zaměřené na to, jak mohou rodiče upravit denní režim a prostředí doma, aby to více vyhovovalo osobnosti dítěte. Děti s varovnými signály na pozornost potřebují více režimu. Tým, že rodiče začnou dělat navrhovaná opatření, pocítí úlevu.

 

Takže rodiče spolupracují.

Ke mně chodí rodiče, kteří se zaujímají a chtějí vědět. Jsme tým. Rodiče často přicházejí s obavou, jestli moje dítě zvládne školu. No, vysvětlíme si jednotlivé propojení. Je-li u dítěte problém v bilaterální koordinaci, která může být v domácím prostředí viditelná tak, že si dítě nedokáže zapnout zip, namazat chleba, souvisí to pozdeji i s učením. Proto já neprovádím s dítětem dané cvičení za stolem, ale jsme hodně v pohybu. Často měníme pozice, využívám fit-míčky, houpačky, balanční pomůcky nebo pracujeme vestoje. Tak více vidím, jak děti používají své tělo a to mi dává více informací pro mé závěry. Takže speciálně-pedagogická cvičení jsou stejná, jiné je provedení.

 

Zmiňovala jste problémy s kadeřníkem. Co funguje na děti, které nerady chodí k holiči?

Pro děti s taktilní defenzivností je nesnesitelné, když má kadeřnice dlouhé nehty a jemně se dotýká hlavy. Funguje tu více opatření – tuhé objetí, masírování hlavy před stříháním. Upozornění, aby kadeřnice nahradila jemné dotyky pevnými. Náhrada jemného sprchování vlasů za oplachování proudem vody. To jsou konkrétní opatření, díky nimž lze situaci stříhání snáze zvládnout. Zároveň pravidelná setkání s využitím metody senzorické integrace zajišťují dítěti správné podněty, aby takové situace lépe zvládalo.

 

Když vypracujete profil dítěte, pracujete s ním dále?

Někteří rodiče přicházejí z dálky. Pokud pro ně není možné docházet, získají mou zprávu s doporučeními a bavíme se o jiných odbornících, kteří by mohli pomoci. Pokud jsou z okolí, děti zůstanou u mne ve stimulačním programu. Tady si definujeme určité cíle – například rozvoj zrakového vnímání, zlepšení reagování na verbální instrukce, fonematického uvědomování jako předpřípravy na čtení a podobně. Pravidelně tu oslovujeme jednotlivé smyslové systémy a tím nastávají pokroky. Po nějakém čase rodiče vidí, že dítě lépe skládá puzzle nebo se věnuje aktivitám, které předtím nechtělo dělat. Často jsou tyto cíle zaměřené i na ten úplně praktický život jako například podporu samostatnosti při sebeobslužných činnostech.

 

Jak vypadá takový stimulační program?

Moje práce je dost mravenčí. Změnit propojení v mozku není jednoduché. Tyto systémy jsou propojené a navzájem se ovlivňují, proto je každé dítě jedinečné.

Dva rodiče si mohou ve zprávě číst ta samá slova, že moje dítě je taktilně-defenzivní, ale to, jak se to projavuje u dvou dětí, je různé. Někomu taktilní defenzivnost vůbec negativně neovlivňuje život. Takže ani není zdrojem problémů. Například mám dívku s poruchou pozornosti ADD typu a má také taktilní defenzivnost. Nemá to na její život v rodine žádný vpliv. Já to ale využívám tak, že když jsme spolu, schovám příklady na papírcích do fazolových nebo jiných taktilních směsí. Vždy, když vytahuje nový příklad, prohrábne se ve fazolích a to zvýší její pozornost. Zároveň sedí na fitness míči a k fazolím se musí projít. Zapojuji další systémy, o kterých vím, že má oslabené. Mozek tedy dostává stále podněty, které potřebuje. Tím pádem se naučí lépe soustředit a to učivo dokáže lépe vnímat a absorbovat.

 

Jemna motorika

 

Jak často k Vám děti chodí?

Dítě ke mne chodí většinou jednou týdně – pracujeme 45 – 50 minut. Zároveň velmi úzce komunikuji s rodiči – i přes moderní technologie jako Messenger nebo e-mail. Snažím se mít jednou za nějaký čas cílenou konzultaci o tom, jak se jim daří doma, jak se nám daří během programu, nebo jdeme přehodnocovat cíle, zda to, co děláme, má efekt. Když vidíme, že to efekt nemá, hledáme, že kdo by mohl pomoci, kam jít jinam, kde by to mohlo byt cílenější.

 

Mají rodiče pracovat s dětmi i doma?

Já si myslím, že rodiče nemají nahrazovat odborníky. Mají být rodiči a mají mít čas milovat své děti a být s nimi. Já se snažím mluvit hodně o doporučeních spíše na bázi úpravy prostředí. Například, když má dítě problém se samostatností, a i když se nenachází v autistickém spektru, doporučuji karty s denním harmonogramem – rutinní karty – na zeď. Rodina bude mít klidnější život. Někdy máme zbytečné předsudky, že tyto rutinní karty jsou len pro děti s poruchou autistického spektra, ale to není pravda. Já se nejvíc snažím, aby rodiče plnili doporučení. Představuji aktivity, které mozek potřebuje tak, aby se lehce zaváděly do denního rytmu. Co se týče cvičení, ty děti provádějí u mne. Rodiče vidí, co děláme, mohou to dělat i doma, ale má to být pro oba zábava, ne povinnost. Často jsou tyto děti i v péči jiných odborníků, kteří rodiče úkolují. Když ještě nastoupí domácí úkoly, rodičům to zabere velkou část dne.

 

Takže pro rodiče je to hlavně o úpravě prostředí a porozumění situace?

Ano, a o strategiích. Často rodiče trápí, že dítě nereaguje na jejich slovní pokyny. Já jim vysvětluji, proč se to děje. Učím je a ukazuju jim, co s dítětem dělat. Vysvětluji jim pojmy. Co to znamená, ak má dítě například taktilní defenzivnost. Jednou za čas zvu rodiče na sezení, aby mě viděli při práci. Vidí, jak se dítě rozruší, když si hrajeme s fazolemi a dítě nemá zrakovou kontrolu nad situací. Potom si toho dovedou v podobných situacích všimnout i v běžném životě. Myslím si, že právě toto rodiče oceňují. To, že se naučí propojovat vliv poruchy na jejich běžný život. Jedna maminka mi jednou řekla, že přišla na to, že musí změnit druh opalovacího krému, který používal její syn. Povídali jsme si, jak pěna dokáže jejího syna rozrušit a oni měli pěnový opalovací krém a chlapec kolem toho vždycky dělal plno křiku. Vyměnila pěnový krém za mléko a bylo to mnohem jednodušší.

 

Mají dnešní děti dostatek senzorických podnětů?

Nemyslím si, že porucha vzniká kvůli dnešnímu životnímu stylu. Příčinou je více faktorů. Nechci paušalizovat, protože poznám různé rodiny a různé alternativní přístupy k výchově, které nabízejí hodně podnětů. Ale když je dětský život plný televize, strukturovaných aktivit hlavně uvnitř, kurzů angličtiny, chybí dětem čas na zahradě, jen tak jít do lesa, volný čas, tak mají méně podnětů. Má to určitě vliv, ale nemyslím si, že to vede vysloveně k poruše SI. Takovýto životní styl podle mne děti ochuzuje dítě. Tři základní senzorické systémy jsou stavebním kamenem jiných schopností.

Je škoda, když děti vstoupí příliš brzy do dospělého strukturovaného světa. Často si říkám, že co jsem já dělala ve čtyřech letech – proč by toho moje děti musely dělat a umět mnohem více. Vždyť mají celý život teprve před sebou. Klade se důraz na akademický nebo rozumový rozvoj za každou cenu. A děti neumí říci, že mají stres nebo jim chybí volný čas a nicnedělání. Také narůstá tlak na vzdělávání přes televizi a tablety. Ano, děti se tak učí, ale otázka je, jaké učení potřebuje tříleté dítě a na jaké úrovni a na jaké dítě jedenáctileté. Malé děti by měly pracovat více s materiály a rukama a ne jenom jedním prstem. Zároveň televize a tablety aktivují dopaminovou cestu rychlé odměny. Takže když je dítě naučené na rychlé zpětné vazby a  mozek dostává tyto rychlé odměny, pozornost pak skutečně klesá a méně podnětné věci nedokáží děti až tak upoutat.

 

Balancna doska

 

Jak zjistíte, které pomůcky jsou vhodné pro konkrétní dítě?

Dítě je na základě diagnostiky zařazené v senzorickém profilu do nějaké škatulky. Na tu škatulku sedí určité intervence a pomůcky, ale protože je to v mozku celé popropojované, já od stolu a od papíru neumím říci, která pomůcka bude ta vhodná.

Například u dětí, které mají sníženou pozornost, tedy ADD typy, se doporučuje dynamické sezení. Může to byt podsedák, fitness míč nebo otáčecí stolička. A teď musím přijít na to, která z těchto pomůcek je vhodná pro konkrétní dítě. Proto musím zkoušet. Může se mi stát, že posadím dítě na fitness míč a bude mi tu skákat po celé místnosti a nesoustředí se. Tehdy to není vhodné. Pozoruji děti při učení a znám jejich profil. To je můj základ. Jsou děti, které sedí na stoličce a něco dělají. Někdo kývá nohou – aha, ten by mohl mít gumu. Někdo se houpe – ten by mohl mít fitness míč nebo podsedák. A když ho potom posadím na fitness míč, vidím, že dítě se začne přirozeně houpat. Mně to nevyrušuje a ono si dodává takové podněty, aby vydrželo sedět a soustředilo se. Chování dítěte je někdy vnímáno opačně. Převládá názor, že děti nechtějí dávat pozor, protože se vrtí. Ale ony se vrtí proto, že velmi chtějí dávat pozor, ale ošívají se.

 

Co s dětmi, které stále něco dělají s rukama?

Hodně dětí má tendenci taktilního vyhledávání. Sedíme za stolem a prsty jim jdou. Někdo může doporučit dát všechno pryč. Ale to dítě ten podnět potřebuje. Jednou jsem viděla, jak chlapec stále něco dělal rukou na kalhotech. Zeptala jsem se, co to dělá. „Hraju si s opaskem,“ řekl. Tak jsem na druhé sezení přinesla hmatové míčky, které se dají mačkat. Jeden ho velmi rušil – byl moc jemný a nedával dostatečný odpor – a druhý byl pro něj optimální. Takže chlapec seděl, pracoval a přitom mačkal míček. Když přišel příště, zeptal se mě: „Máš ještě to mačkátko?“ Takže takhle nějak to funguje. Nemám pocit, že je to univerzální. Stále musím hledat, co vyhovuje konkrétnímu dítěti. A to je pro mne dobrodružné.

 

Fitlopta senzoricka integraceMáte tu více balančních pomůcek. Jak vybíráte, které použijete?

Každé dítě toleruje nějaký jiný stupeň podnětu. A tak je to u všech pomůcek. Proto jsou senzorické místnosti plné různých houpaček, balančních pomůcek, zátěžových pomůcek či hmatových podnětů. Takže každá pomůcka se vybírá podle toho, aby představovala pro dítě tu správnou výzvu.

Když dítě přichází do místnosti, ta je pro něj připravená. Já mu povím, ať se podívá, co ho tu zaujme, že si jdeme spolu hrát. Tak vypadá většinou i první setkání. Už toto jsou pro mne první informace. Co dítě preferuje? Co si vybere? Co bude ignorovat? Jde si hrát, nebo si raději sedne a bude si se mnou povídat?

Děti mají často slabou posturální kontrolu, hlavně v horní části těla. Kvůli tomu si lehají na lavici. Já je dám na fitness míč a automaticky posilují horní část těla. Někdy mi i řeknou, že už nemohou. Celá senzorická integrace je o tom, že propojuje neuvěřitelnou spoustu věcí.

Často pracuji s dětmi na zemi. Děti leží na fitness míči a pracujeme na úkolu. Vždy záleží i na tom, jak rozložím pomůcky. Už jen samotná poloha dítěte na míči mu podporuje posturální kontrolu. Míč se občas nakloní, aktivizuje se vestibulární systém. Když ho chci rozvíjet procházením středové osy těla, rozložím pomůcky tak, aby se muselo natahovat přes středovou osu těla. Když potřebuju rozvíjet pravolevou koordinaci, zapojuji více končetin. A když je dítě stále na fitness míči, změny polohy mu aktivizují pozornost přes vestibulární systém.

Také hodně improvizuji. Každá hodina vypadá jinak, protože se necháváte vést dítětem. Já jen upravím prostředí. Připravím pomůcky, které dítě rozvíjejí, ale dítě je tím, kdo si vybírá, co bude dělat. Mojí úlohou je rozvíjet přesně to, co potřebuje v té aktivitě, kterou si samo vybralo. Takže dítě si vybere, že si chce hrát na zvířata. Tak si hrajeme na zvířata v lese. Když potřebuju rozvíjet prostorovou orientaci, tak stavíme dům, když potřebuju rozvíjet rovnováhu, kráčíme po kladině cestou lesem, když potřebuju rozvíjet sluchové vnímání, tak mu zakryju oči, jakože je tma, a hraju hodnou sovu, která ho dovede domů. Nikdy nevím přesně, jak naše hodina bude vypadat.

 

Jsou děti nadšené, když přijdou do takovéto herny?

Většinou ano, ale není to pravidlem. Některé děti si raději budou počítat příklady než se pohybovat. To je zas ten druhý extrém. Většinou si všímáme těch dětí, které jsou „živé“ a „neklidné“. Ale těch, které potichu sedí, si nevšimneme, případně je považujeme za ty „hodné“. To ale může naznačovat, že jsou dyspraktické, nemotorné, mají sníženou pozornost a sní. Tyto děti přicházejí pomalu, se svěšenými rameny i hlavou, sotva odpovědí na otázku. Kam je posadíte, tam budou potichu sedět. Kdybych s nimi takto začala pracovat, většinou by nevnímaly a těžko by se mi motivovaly. Proto je musím „probrat“. S mnohými máme už svoje rituální hry, kdy je přes vestibulární systém doslova vzbudím. Někdy stačí tři minuty a vidíte, jako se dítě narovná, zpozorní a je připravené začít setkání s plnou pozorností.

 

Jak setkání končíte?

V poslední době se snažím o rituální ukončení. Velkým tématem senzorické integrace je stav bdělosti. Děti, které splňují obraz hyperaktivního dítěte, mají stav bdělosti vysoký. Někdy se stane, že děti se na setkání rozruší, protože dostanou příliš silný podnět. Tehdy je naše poslední aktivita klidná, aby centrální nervovou soustavu uklidnila. Pomalu houpám dítě v houpačce, někdy ho i přikryju zátěžovou pomůckou a povídáme si. A zase naopak, pokud je dítě spíš utlumené, tak se jej na závěr snažím probrat. Takže jeho nízký stav bdělosti se poslední aktivitou snažím zvýšit. Mým cílem je, aby děti odcházely spokojené z dobře vykonané práce.

 

Praca v senzoricke mistnosti

 

Myslíte si, že terapie senzorické integrace by byla uplatnitelná i ve škole?

Ve světě je to běžné. Poslední dny vnímám zvýšený zájem učitelů o tuto metodu i na Slovensku. Se školami spolupracuji, pokud mě pozvou, velmi ráda. Spolu s pedagogickým sborem hledáme strategie pro jejich žáky. Když popisuju v teoretické části kazuistiky, učitelé v nich vidí své žáky. Uplatnitelnost senzorické integrace je na zvážení učitelů a na možnostech školy. Někdy převládá názor, že senzorickou integraci lze dělat jen v senzorické místnosti. Ta je často pro školy nedostupná z finančních a prostorových důvodů. Avšak mnohé strategie se dají dělat ve škole. Mnohokrát jsou rodiče ochotní koupit svým dětem senzorické pomůcky. Mnohokrát učitelé intuitivně pracují se systémy. V podstatě význam hmatu a hrubé motoriky poznáme mnoho let. S příchodem SI a neurovědeckých výzkumů je jen dovedeme účelněji využít. Já to vnímám tak, že strategie senzorické integrace ulehčují proces výuky.

 

Mgr. Soňa Pekarovičová je speciální pedagožka se soukromou praxí. Pracuje na vlastním konceptu pomoci pro děti s ADHD/ADD a poruchami učení. Ve své práci se zaměřuje hlavně na děti předškolního věku. Oslovují ji především rodiče, kteří mají pocit, že jejich dítě v něčem zaostává v porovnání s vrstevníky, anebo rodiče, kteří dostanou tip od pediatra nebo neurologa. Ke každému dítěti přistupuje velmi individuálně. U menších dětí využívá hlavně metodu senzorické integrace, věnuje se praxi, hmatu, rozvíjení hrubé a jemné motoriky a grafomotoriky. U předškoláků se více věnuje rozvoji jednotlivých částečných funkcí, jako je zrakové vnímání, fonematické uvědomování, pozornost. Věnuje se také emočním problémům dětí – často řeší témata jak pracovat s motivací, sebevnímáním dítěte či stresem.