Snoezelen u lidí s demencí

Uvedená studie patří mezi první, které zkoumají vliv Snoezelen místnosti na seniory s demencí. Text přibližuje reakce klientů na jednotlivé komponenty v místnosti; tyto poznatky lze využít při výběru vybavení do Snoezelen místnosti pro seniory s demencí. Studie poukázala na zlepšení nálady u klientů s demencí po pobytu ve Snoezelen místnosti a vytvořila základ pro další výzkumy v této oblasti.

Kings Park Community Hospital, Dorset, Velká Británie ve spolupráci se společností ROMPA. Studie se uskutečnila s 20 pacienty s demencí, během čtyř týdnů, kdy pacienti navštěvovali Snoezelen místnost s frekvencí třikrát do týdne.

Vybavení místnosti

Příprava místnosti

Podle vzoru mnoha jiných místností Snoezelen, stěny jsou namalované na bílo, aby se zvýraznil vizuální podnět, a aby místnost vypadala svěže. Okna jsou zatemněna těžkými závěsy krémové barvy, což pomůže odlehčit „nemocniční atmosféru“. Podlaha je pokryta hlubokým plyšovým kobercem krémové barvy. V jedné části místnosti jsou umístěny měkké podlahové polštáře podobné barvy. Tato úprava umožní přístup lidem s omezenou mobilitou.

Sezení

Měkké pokrytí podlahy se dá využít na sezení nebo ležení, ale vyžadují se i přiměřená sedadla. Do místnosti jsou spolu s relaxačním polohovacím vakem umístěna dvě hluboká křesla.

Zařízení

Projektor s panoramatickým rotátorem, který pomalu pohybuje obraz po místnosti. Motivy byly vybrány z různých obrazových kotoučů (podmořská hlubina, letadla, oblaka, a jiné).

Zrcadlová koule s reflektorem. Jejich účelem je vytváření pomalu se pohybujících teček světla, které poskytují jemnou zrakovou stimulaci.

Bublinkový válec – velký bublinkový válec umístěný v rohu místnosti, který poskytuje zrakovou stimulaci prostřednictvím bublinek stoupajících ve válci. Válec může mít zrcadlové pozadí pro vytvoření iluze více než jednoho válce.

Bublistroj, optická vlákna, aromadifuzér, vibrační polštář a visící model ptáka.

Metodologie studie

Subjekty

Subjekty (klienti) byly vybrány na základě následujících kritérií:

Diagnóza demence
Diagnostický screening demence při použití: hodnocení CAMDEX (Cambridgeské hodnocení mentálních poruch u starších lidí), BRS (Hodnotící stupnice chování) a CAS (Kognitivní hodnotící stupnice), Cliftonových hodnotících postupů pro seniory (CAPE), Pattie a Gilleard (1979) .
Subjekty v denním sanatoriu byly ošetřovány doma pečovatelem na plný pracovní úvazek.
Neformální souhlas pacientova pečovatele s účastí na studii včetně souhlasu s videonahráváním.

Na základě výše uvedených kritérií bylo vybráno 12 subjektů a identifikovány dvě skupiny těchto subjektů:

Pacienti s nepřetržitou péčí: Bylo vybráno šest pacientů z jednoho mužského oddělení nepřetržité péče. Pacienti měli průměrný věk 78 let v rozmezí od 69 do 86 let. Všichni pacienti prokazovali maximální závislost podle hodnotící stupnice chování a všichni kromě jednoho vykazovali těžké poškození podle Kognitivní hodnotící stupnice. Zmiňovaný jediný pacient měl mírné kognitivní poškození a nejvyšší skóre závislosti ze všech pacientů.

Denní sanatorium: Pro studii bylo vybráno šest pacientů navštěvujících denní sanatorium alespoň třikrát do týdne (pondělí, středa, pátek). Těmito pacienty byly ženy s průměrným věkem 85 let (ve věku od 74 do 89 let). U dvou pacientek bylo zjištěno mírné kognitivní poškození podle stupnice CAS a střední závislost podle stupnice BRS. Tři pacientky trpěly mírným kognitivním poškozením podle stupnice CAS, z nichž dvě měly střední a jedna vykazovala výraznou závislost podle stupnice BRS.

Měření

Chování během sezení Snoezelen: Na konci každého sezení Snoezelen personál hodnotil chování pacienta během sezení. Používaná stupnice byla převzata od Bendera a Morrise (1991), což je vlastně upravená verze hodnotových stupnic, které popsali Bender, Norris a Baukman (1987).

Chování se hodnotilo v šesti následujících proměnných:

ochota účastnit se terapie
zmatek/nevhodné chování
interakce s ostatními
úroveň zájmu o pozorovatelné podněty
stupeň energie
radost ze sezení

Hodnocení chování před a po každém sezení: Deset minut před každým sezením Snoezelen a deset minut po každém sezení personál hodnotil pacienta pomocí systému, který vyvinuli Gaebler a Hemsley (1991). Chování bylo pozorováno 30 vteřin a během dalších 30 vteřin bylo zaznamenáno. Takže bylo provedených 10 pozorování během každých deseti minut. Čtyři hodnoty nálady – šťastný, smutný, strach a/nebo zájem, pokud se vyskytly, byly zaznamenány.

Chování a poruchy nálady: Greene, Smith, Gardiner a Timbury (1982) vyvinuli měření chování a poruch nálady, které sestává z 33 položek. Stupnice poskytuje skóre na třech podstupnicích: aktivní/uzavřený, aktivní/neklidný a porucha nálady.

Toto měření prováděli ošetřovatelé pacientů denního sanatoria a personál oddělení nepřetržité péče. Měření se konaly každé dva týdny od počátečního prvního týdne do ukončeného čtvrtého týdne po skončení terapie Snoezelen.

Stupnice nálady u příbuzných: Příbuzní byli vyzváni, aby posoudili svou náladu v pěti rozměrech = depresivní, podrážděný, napjatý, unavený a ustaraný, a to použitím pětibodové stupnice, kde krajní body tvořily hodnocení: „vůbec“ a „extrémně“. Tuto stupnici sestavili Green, Timbury, Smith a Gardiner (1983).

Stupnice stresu u příbuzných: Green, Timbury, Smith a Gardiner (1983) vyvinuli měření stresu osoby ošetřující staršího pacienta. Na pětibodové stupnici se hodnotí patnáct položek frekvence a vážnosti. Měření připouští tři samostatné faktory: pocit osobního vyčerpání a úzkosti, pocit životní rozladěnosti a negativní pocity vůči starší osobě.

Záznam komentářů týkajících se terapie Snoezelen: Při vstupu do místnosti byl pro personál k dispozici samostatný formulář, kam mohl uvést své postřehy týkající se spokojenosti se Snoezelenem, kvality vztahu k pacientovi během sezení a postoje zaměstnanců ke Snoezelenu jako terapií.

Výsledky

Zkušenosti s použitím Snoezelen místnosti

Zařízení bylo původně vybráno na základě jeho vhodnosti pro lidi s těžkým mentálním postižením a na základě předpokladů jeho vhodnosti pro seniory s demencí. Prvotní pilotní úloha a podrobný výzkumný experiment přinesly významnou zkušenost ohledně vhodnosti zařízení a tím umožnily otestovat mnohé z našich předpokladů. Místnost Snoezelen se ukázala jako místnost poskytující uvolněné a neohrožující prostředí, ze kterého se pacienti těšili. Minimální nároky na pacienta umožnily zapojení pacientů na všech úrovních schopností.

Pacienti měli obecně sklon spíše pozorovat podněty než se zaobírat zařízením. Pro starší pacienty s tělesným postižením, jako např. artritida, bylo náročné zacházet se zařízením místnosti Snoezelen a dávali přednost sezení a pozorování místnosti. Ambulantní pacienti, z nichž někteří měli sklon toulat se nebo být agresivní, rovněž raději seděli a pozorovali dění v místnosti. Během Snoezelen sezení nebyly zaznamenány žádné projevy agrese.

Obrovský polohovací vak byl velice oblíbený, hlavně u pacientů, kteří nedokázali udržet stabilitu na nohách.

Projektor promítající světelné obrázky – abstraktní beztvaré obrázky (např. oblak) sice přitahovaly pozornost pacientů, ale neovládly pozornost natolik jako známější konkrétní obrázky (např. letadlo).

Hudba – abstraktní hudba v pozadí, jako např. hudba „new age“ je jemná a příjemná, a její tón a rytmus se dá předvídat. To bylo její předností oproti např. klasické nebo důvěrně známé hudbě, která měla tendenci ovládat pozornost pacientů na úkor jiných stimulů.

Aromadifuzér – mnozí pacienti, kteří byli schopni hovořit o zážitcích ze Snoezelenu vzpomínali na příjemnou vůni.

Bublistroj – přístroj na výrobu bublin se ukázal jako hlučný a po použití byla podlaha kluzká. Bublifuky, které pacienti drželi v rukou, se jevily vhodnější alternativou, především kvůli aktivnější participaci pacientů.

Optická vlákna – mnozí pacienti popisovali krásu jemných vláken a duhové efekty, ale jen málo z nich se pokusilo o interakci. Projev barev dokázal udržet pacientovu pozornost a pomáhal jeho uvolnění bez ohledu na to, zda pacient držel tato optická vlákna v ruce nebo ne.

Vibrující polštář – vibrující polštář velmi dobře přijímali hlavně dezorientovanější pacienti.

Zrcadlová koule a reflektor – efekty vyvolané tímto zařízením se pacientům líbily. Někteří pacienti však uvedli, že pohyblivé bodové světlo u nich vyvolávalo pocit nevolnosti, točení hlavy a závratě. Pokud se taková situace vyskytla, uvedené zařízení bylo vypnuto.

Bublinkový válec se zrcadlovým pozadím – bublinkový válec měl obecný úspěch, přitahoval pozornost pacientů, kteří ho vnímali jako relaxační, ale jen málo z nich se k němu přiblížilo, nebo se ho dotýkalo.

Zrcadla se ukázala jako rozptylující, protože někteří pacienti mylně identifikovali svůj vlastní obraz jako cizí lidi, což způsobilo úzkost a strach a komentáře typu: „Ti líní lidé, co tam sedí a nic nedělají“. Další pacient si myslel, že za zrcadly byla další místnost a několikrát se pokoušel přes ně přelézt. Takové chování pacientů přetrvávalo, přestože byli ujištěni o opaku.

Závěrem můžeme shrnout, že zařízení místnosti bylo přijatelné a uvolňující pro většinu pacientů po většinu času. Vyskytly se však určité problémy, které se podařilo identifikovat, a které se doporučuje v příštím designu místnosti Snoezelen pro pacienty s demencí minimalizovat.

Závěr

Zkušenosti Snoezelen sezení s pacienty s demencí byly obecně pozitivní. Pacienti se dívali po místnosti Snoezelen většinu času a mnozí projevovali spokojenost s většinou sezení.

Dvě třetiny sezení byly po celou dobu klidné a s větší pravděpodobností, že se osoba uklidní, než že zůstane podrážděná. Vyskytlo se jen velmi málo případů, kdy osoba zůstala podrážděná během sezení Snoezelen.

Byl zaznamenán nárůst v hodnoceních kategorie štěstí a zájmu během 10 minut po skončení sezení ve srovnání s časem před sezením a pokles v hodnoceních smutku a strachu.

Během celého sezení Snoezelen narostl počet pacientů, kteří zůstali klidní během sezení. Navíc byl zaznamenán obecný nárůst na úrovni zájmu mezi prvním a posledním sezením Snoezelen.

Z uvedeného vyplývá, že participace na sezeních Snoezelen přináší obecně uklidňující a příjemný účinek na pacienty během jejich pobytu v místnosti.

Zlepšení na úrovni zájmu a uklidnění během 12-ti sezení Snoezelen může být připsáno skutečnosti, že pacienti již znali rutinu návštěvy místnosti Snoezelen, poznali personál a co Snoezelen zahrnuje, a tím pádem vyrovnaněji přistupovali k zapojování se během pobytu na těchto sezeních.

Na základě hodnocení personálu oddělení nebo příbuzných pacientů navštěvujících denní sanatorium nevznikl případ generalizace přínosů Snoezelenu na jiné aspekty nálad nebo chování pacientů.

Rovněž nebylo během experimentu Snoezelen zaznamenáno žádné významné zlepšení v náladách u příbuzných pacientů denního sanatoria. Projevil se slabý trend v oblasti snížení stresu u ošetřovatelů během tohoto experimentu s jeho následným zhoršením po skončení celého sledu sezení. Toto poslední zjištění se shoduje s výsledky během cvičení pacientů v orientaci v realitě (Greene, Smith Gardiner a Timbury, 1983). Protože ani jedna ze studií nevyužila řízenou léčbu, z obou studií (Snoezelen a Greene a kolektiv) vyplývá pouze zjištění, že nějaká forma terapie je lepší než žádná. Toto zjištění je však velmi důležité v tom, že cokoli, co může pomoci ošetřovatelům i pacientům, je vítáno.

Na druhé straně existuje velký počet metodologických nedostatků v současné studii, které limitují možné závěry:

Jak bylo uvedeno, neexistovala žádná regulována skupina nebo regulované podmínky, které by se daly porovnat s nespecifickými účinky množství pozornosti, které se pacientům během studie dostávalo.
Hodnocení chování a nálady pacientů nebyla provedena nezávislými pozorovateli, ale terapeuty, kteří vedli sezení Snoezelen. To mohlo vést k odchylkám ve výsledcích i přes dodržování jasně definované kategorizace chování a počáteční kontrole shody mezi pozorovateli.
Měření v kategoriích šťastný, smutný, strach a zájem mohly být provedeny během období, které následovalo po sezení za účelem testování přetrvávání přínosů Snoezelenu. Kromě toho i ostatní měření jako rozrušení, klid a pozorování mohly mít význam při měření perzistence a při generalizování jakýchkoli přínosů terapie po skončení a po návratu zpět na oddělení nebo domů. To poukazuje na dvě hlediska. Terapie má schopnost udržovat přetrvávající účinky v případě šťastný nebo smutný a zobecnění se dá pozorovat doma.

Na závěr, studie byla omezena kvůli relativně malému počtu pacientů a ošetřovatelů, kteří se do výzkumu zapojili. Tím se omezuje pravděpodobnost schopnosti dosáhnout statistický význam jakýchkoliv změn na měření kvůli malému rozsahu vzorku.

Kromě toho, malý rozsah výběru také znamená, že kterýkoli jednotlivec mohl mít velký vliv na jakýkoli trend. Například jeden ošetřovatel onemocněl a pacient tak mohl být přijat až v pozdějším stadiu studie. To mělo velký dopad na hlavní výsledky některých měření. Je velmi obtížné regulovat nebo tolerovat takové faktory ve studii malého rozsahu. To platí hlavně při zkoumání lidí s demencí, protože stav je progresivní a lidé jsou obvykle starší a někdy i slabší a tím náchylnější na nemoci a změny v jejich situaci.

Výsledky současné studie a postřehy z práce s dalšími pacienty s demencí jsou takové, že Snoezelen pomáhá zlepšení nálady některých pacientů. Ukázaly se některé pozitivní trendy týkající se snížení stresu u příbuzných během času pacienta na sezení Snoezelen. Výsledky jsou limitovány kvůli malému rozsahu vzorku a chybějícímu řízení podmínek. Studie se nepokusila zkoumat specifické přínosy jednotlivých komponentů multisenzorického prostředí.

Výsledky naznačily, že vizuální a zvuková stimulace byly nejdůležitějšími částmi terapie Snoezelen, a celkově Snoezelen byl stejně účinný při uvolnění pacientů s demencí.

Jsme přesvědčeni, že uvedená studie vytvoří startovní základ pro následné studie metody Snoezelen u pacientů s demencí a podobnými diagnózami. Studie tohoto druhu mohou pomoci redukovat strach, který lidé s demencí prožívají a pravděpodobně i stres u jejich ošetřovatelů.

Pár postřehů k hudbě

U pacientů s demencí se hudba často využívá a je pozitivně hodnocena. Brightová (1992) popsala význam muzikoterapie, která často zapojuje aktivní participaci, např. zpěv v malých skupinách. Připomíná, že pacienti mohou zpíváním nanovo zažít pocit úspěchu, a hudba může vyvolat staré vzpomínky.

Gabler a Hemsley (1991) studovali účinky hudby (staré písně Very Lynn) na šesti pacientech s těžkou demencí. Výsledkem bylo, že dva pacienti si hudby nevšímali a nadále se toulali nebo byli rozrušení. Ostatní čtyři pacienti byli hudbou ovlivněni, ale různým způsobem. Tři projevili emocionální reakci (šťastnější, smutnější nebo více zaujatí, každý jednotlivě) a tři pacienti byli ovlivněni z hlediska chování (dva prokázali pohyby těla a jeden projevil pohyby hlavy, pohled a snahu o interakci).

Důvěrně známá hudba se ukázala jako významná, avšak neuklidnila ty, kteří byli na začátku rozrušeni nebo se toulali. Použití důvěrně známé hudby může částečně vysvětlit jednotlivé reakce, protože písně mohou vyvolat u každé osoby různé vzpomínky.

Použití hudby typické pro terapii Snoezelen umožňuje navození jednotnějšího duševního stavu relaxace ve skupině než použití důvěrně známé hudby, která byla použita v provedených studiích.

Zdroj:
MOFFAT, B., PINKEY, L., at al. (1993): Snoezelen, an experience for people with dementia. ROMPA UK. 1993.

Zdroj ilustračního obrázku: residenciaelpaular.com