Skip to main content

Snoezelen prostředí vytváří prostor pro relaxaci a intimitu

Rozhovor vznikl dne 14. října 2013 ve Spojené škole internátní pro děti se zrakovým postižením na Svrčí ulici 6 v Bratislavě. Zástupkyně ředitele a školní psycholožka nám pověděly o benefitech, které multisenzorická místnost přináší nevidomým a slabozrakým žákům v internátním prostředí. Rozhovor připravili a vedli Mgr. Zuzana Pavlíková a M. A. Peter Mészáros.

Mohla byste nám v úvodu představit vaše zařízení?

Mgr. Daria Gregor Bučová, zástupkyně ředitele pro výchovu mimo vyučování: Jsme Spojená škola internátní, která sdružuje Speciální mateřskou školu, Základní školu, Speciální základní školu, Školní internát a Školní klub pro děti se zrakovým postižením, a také Centrum speciálně pedagogického poradenství. Celé naše zařízení slouží na výchovu a vzdělávání zrakově postižených dětí – slabozrakých, se zbytky zraku, nevidomých a dětí s kombinovaným postižením, kde se zrakové postižení spojuje s mentálním postižením, sluchovým postižením, lehčím tělesným postižením, ale také se specifickými poruchami učení, poruchami chování nebo různými specifickými vývojovými poruchami. Momentálně navštěvuje naši školu spolu 101 dětí. Jsme škola s celoslovenskou působností. Přibližně 30 % dětí je z Bratislavy, další jsou z jiných částí Slovenska.

Co vás vedlo ke zřízení Snoezelen místnosti ve vaší škole?

Daria: Slyšeli jsme o místnostech Snoezelen vybudovaných v některých školách a zařízeních. Byli jsme se podívat na Snoezelen ve Speciální základní škole na Žehrianské ulici, v Domově sociálních služeb na Sibírské ulici a ve Speciální základní škole na Dolinského ulici, takže jsme získali rámcový přehled. Právě v tom čase vyhlásila Nadace Pontis projekt, který podporoval i tvorbu Snoezelenu na Slovensku. Pan ředitel mě pověřil jeho vypracováním, navržením vhodných komponentů a detailním zpracováním. Nadace Pontis náš projekt vybrala z 299 uchazečů a podpořila jej v plném rozsahu, co nás velmi mile překvapilo. V té chvíli začala práce na úpravě místnosti, elektroinstalaci a objednávání jednotlivých položek, jejich montáži a celkovém dotvoření místnosti.

Jak dlouho máte Snoezelen místnost?

Daria: Slavnostní otevření naší místnosti bylo 5. září 2012. Konalo se za přítomnosti první dámy, která nám prostřednictvím Slovenské nadace Silvie Gašparovičové věnovala finanční prostředky na vodní hudební vibrační postel, která byla prvním komponentem na cestě k vytvoření Snoezelenu v naší škole.

Kolik zaměstnanců a s jakým pracovním zaměřením vede aktivity ve Snoezelen místnosti?

Daria: Snoezelen mohou využívat všichni pedagogičtí zaměstnanci školy, tedy učitelé MŠ, ZŠ a ŠZŠ, rovněž vychovávatelé a školní psycholog. V rámci školy ovšem není velký prostor pro aplikaci Snoezelen. Je potřeba využít každou volnou chvilku, aby děti zvládly všechno učivo předepsané v osnovách. Snoezelen místnost využívá při své práci zejména paní psycholožka, která si tady našla prostor pro individuální činnost s dětmi, a vychovávatelé v rámci relaxačních a oddechových aktivit.

S jakými žáky pracujete ve Snoezelen místnosti?

Mgr. Soňa Kúdelová, školní psycholožka: Primárně jsou to děti s poruchami zraku, ovšem máme velký podíl dětí, které jsou ze sociálně slabších rodin a mají ještě navíc různé přidružené poruchy, třeba poruchy pozornosti, učení, chování. Doteď jsem pracovala téměř výlučně individuálně, ale od tohoto školního roku vedu již i skupinové aktivity, zaměřené na nácvik skupinové relaxace, komunikace a specifických zručností. Pracuji tady s mládeží ve věku od 3 do 18 let.

Kolik dětí z celkového počtu je zapojených do aktivit ve Snoezelenu?

Soňa: V podstatě všichni, frekvence setkání závisí zejména od toho, zdali jsou zapojeni individuálně nebo skupinově. Skupiny nerealizuji tak často. Pravidelně Snoezelen místnost navštěvuje minimálně 80 dětí.

Který ze tří přístupů v rámci multisenzorické terapie (terapeutické působení, volnočasová aktivita, pedagogická podpora) převažuje ve vaší práci ve Snoezelenu?

Soňa: Jde o kombinaci volnočasové aktivity s příležitostnými terapeutickými intervencemi dle potřeby. Snoezelen slouží zejména jako relaxace, protože naše děti jsou vystaveny mimořádně velké zátěži. Potřebují oddech a uvolnění, aby mohly v rámci výchovně vzdělávacího procesu efektivně fungovat.

Daria: Již v rámci projektu Snoezelen místnosti v našem zařízení dominoval její relaxační princip. V naší škole jsou mnohé děti vytaženy od rána do půl čtvrté odpoledne. Pak mají půlhodinu na olovrant a následně se do šesti připravují na vyučování na následující den. To je velmi náročné. Z tohoto důvodu jsme hledali formy, jak rozumně využít volný čas a pomoct dětem v tom, aby alespoň na chvíli absolutně “vypnuly”, odbouraly stres a naladily se tak, aby snáz zvládaly povinnosti, které je ještě čekají. Myslím si, že Snoezelen místnost je prostor, který jim to umožňuje.

Soňa: I z tohoto důvodu jsem práci ve Snoezelenu začala zpočátku vést výlučně individuální formou, kdy je na dítěti samotném nastavení a úprava prostředí. Děti ubytované na internátě jsou nepřetržitě v kolektivu. Mají velmi málo času a prostoru, který by patřil jenom jim, reálně i symbolicky. Ukázalo se jako velmi užitečné, že takový prostor pro sebe samé mohou ve Snoezelen místnosti najít.

Takže při vaší práci ve Snoezelen místnosti převažuje spíše individuální forma práce nad skupinovou?

Soňa: Zatím jednoznačně převažuje individuální forma práce.

Které jsou nejdůležitější prvky Snoezelen místnosti? Které při své práci nejvíc využíváte a těší se oblibě dětí?

Daria: Nejoblíbenější u dětí je houpací křeslo, na kterém se výborně polohuje. Populární je ovšem i vodní hudební postel. Máme ve škole sluchově a zrakově postiženého chlapce, kterému se velmi líbí, když na vodní posteli vnímá vibrace přes povrch svého těla. Bublinkový válec s rybičkami se líbí asi každému, navíc příjemně dokresluje atmosféru místnosti, která je zařízena jako podmořský svět. Na optických vláknech děti rády mění barvy prostřednictvím interaktivního ovladače tak, aby ladily s bublinkovým válcem, a přitom se učí barvy v anglickém nebo německém jazyce. Ve Snoezelen místnosti máme hodně podnětů pro slabozraké žáky a žáky se zbytky zraku, kteří ještě rozlišují barvy. Nevidomí jsou o toto ochuzení, využívají zejména závěsné křeslo, vodní hudební postel a hmatové hračky. Pro menší děti je velmi zajímavá zvuková hudební podložka, se kterou se rádi hrají i nevidomí žáci. Děti si mohou lehnout na měkoučký koberec, schoulit se do polohovacího vaku. Každý si najde něco, co se mu líbí, co je mu příjemné. Je to úplně jiný prostor jako v ostatních částech internátu.

Soňa: Je to ohraničený prostor, který je součástí školy, ale zároveň je úplně jiný. To je pro děti velmi atraktivní. I zůstat tady jen tak potmě je pro děti něco mimořádné.

Daria: Internátní výchova je v našich podmínkách obecně nastavena tak, že dětem přirozeně chybí soukromí. Jsou pořád součástí kolektivu, nemají prostor pro intimitu, nebo pro intimní rozhovor s někým. Snoezelen v této souvislosti při využívání individuální formy právě tento prostor poskytuje. Paní psycholožka ho často využívá jako místo, kde dítě dřív naváže kontakt a je přístupné rozhovoru.

Je Snoezelen místnost pro děti tak atraktivní, že do ní mohou dostat vstup za odměnu? Můžete je motivovat tím, že když něco udělají, mohou jít sem?

Soňa: Určitě ano. Pobyt ve Snoezelen místnosti a s ním spojený pocit kouzelnosti a svobody je pro většinu dětí velkou motivací. Zároveň mi práce ve Snoezelenu umožňuje velmi dobře pracovat i s aspektem hranic. Platí tady jasná pravidla, co je mimořádně důležité zejména při práci s dětmi s poruchami chování. Učí se seberegulaci a schopnosti zklidnit se.

Jak sestavujete jednotlivé pobyty v multisenzorické místnosti? Jak vypadá aktivita v místnosti od příchodu po odchod?

Soňa: Závisí od konkrétního dítěte a od účelu pobytu. Když jde o rozhovor, struktura bývá více méně volná a pobyt není v zásadě tak striktně časově omezený. Když vidím, že dítě začalo o něčem mluvit, nepřerušuji ho, nechávám tomu volný průběh. Ovšem při dětech s poruchami chování, které mají tendenci překračovat hranice, bývá struktura přísnější. Mají jasně vymezena pravidla a délku pobytu. Mohou si nastavit prostředí podle sebe, relaxovat jak chtějí, ale když zazní zvukový signál, pobyt končí, bez ohledu na to, zda se jim to líbí, či nikoliv. Mám zkušenost, že tyto děti se vědí po určité době lépe ovládat, jsou vnímavější vůči vlastním potřebám i požadavkům druhých a mnohem lépe chápou hranice. A toto je možná i kámen úrazu skupinové práce, kde se děti těžko shodnou, jak upravit společný prostor tak, aby to vyhovovalo všem. Z tohoto důvodu jsme začali pracovat individuální formou. Na druhé straně se v rámci skupinové práce dají právě tyto momenty využít na nácvik komunikace a respektu. Vždy závisí od dítěte a od účelu návštěvy, zda je pobyt strukturován nebo volnější. Začátek nechám většinou na dítěti a postupně se ukazuje, jakým směrem se bude pobyt v místnosti ubírat. Někdy si dítě jen nastaví světla, posadí se a oddechuje. Můžeme si povídat nebo může relaxovat mlčky.

Zkuste říct konkrétní příklad s nějakým žákem.

Soňa: Standardní Snoezelen jednotka trvá 30 minut. Přijdu sem s nevidomým děvčetem, které si lehne na vibrační vodní postel. Zeptám se jí, zda chce zvukové vibrace, a když řekne, že ano, nechám ji asi 5 až 10 minut relaxovat na posteli. Pak ji nabídnu, že když chce, můžeme jít zkoumat prostor, nebo se zahrát s taktilními disky, aby byl pobyt v místnosti trochu aktivnější. Většina nevidomých dětí velmi oblibuje vibrační vodní postel, vybírají si ji nejčastěji. V tom případě zvyknu doplnit relaxaci o cvičení dovednosti aktivní imaginace.

Víte vysvětlit, proč si vybírají vodní postel?

Daria: Naši žáci kvůli svému zrakovému postižení inklinují k sedavému způsobu života. Méně rádi zkoumají nový prostor, většinou nevyhledávají nějaké sportovní aktivity. Zvolit si ve Snoezelen místnosti postel je pro ně tedy dost přirozené. Když jsme děti obeznamovali s místností a komponenty, nevidomé děti se bály i houpacího křesla. Museli jsme ho přidržet a pomoct jim do něj nasednout. Když již byly v něm a začaly se kolísat, cítily se dobře. Teď houpací křeslo oblibují.

Soňa: Vibrační vodní postel se nachází blízko při dveřích a nevidomí ji v rámci zkoumání prostoru najdou poměrně rychle a dále již většinou nepokračují. Jsou relativně pasivní, proto se je snažím trochu zaktivizovat. Nabádám je ke zkoumání prostoru opisem místnosti a komponentů v ní. Snažím se ukázat jim různé možnosti, např. “tady je vak, na který si můžeš sednout”, “teď po koberci rozmístím tyto disky a ty se je budeš snažit co nejrychleji všechny najít”. Děti následují má slova a tím jsou aktivnější, protože přirozeně je u nich tendence k aktivitě snížena.

Můžete popsat skupinový pobyt ve Snoezelen místnosti se zrakově postiženými dětmi?

Daria: S mladšími nevidomými dětmi jsme dělaly skupinovou hru na hnízda. Základem této hry jsou taktilní disky, které se rozloží po místnosti, přičemž každý disk představuje jedno hnízdo. Každé dítě dostane jeden disk se specifickým vzorem a má za úkol najít v místnosti disk se stejným vzorem. Pomocí hmatového vjemu tak dítě dokáže identifikovat pár stejných disků, resp. své hnízdo. Tahle hra se dá pojmout i soutěživě – kdo první najde své hnízdo.

Soňa: S jednou skupinou menších dětí jsme si vytvořily svůj rituál. Když vešly do místnosti, vždy jsme zapnuly jen tlumené světlo za závěsem – tzv. Měsíc, a pustily jsme si jednu dlouhou a pomalou skladbu. Hrály jsme se na noc, že všichni spíme. Postupně si děti na to tak zvykly, že po příchodu do místnosti si říkaly o dané osvětlení i hudbu, kterou jsme pouštěly přes vibrační vodní postel. V tomto prostředí se uměly velmi hezky zklidnit a zrelaxovat.

Jaké jiné aktivity nebo přístupy ve Snoezelen místnosti realizujete?

Soňa: Kromě multisenzorické terapie děláme zatím jen zrakovou stimulaci, zejména s dětmi se zbytky zraku. Děti přecházejí při kontaktu se Snoezelen místností jistými fázemi. Když ji viděly poprvé, tak to bylo pro ně něco nové, fascinující. V první fázi se s ní jen seznamovaly. Ve druhé fázi se jakoby toho všeho přesytily, již sem ani nechtěly chodit. No a teď jsou na jedné straně ve fázi zvyku, na druhé straně začínají více vnímat, jak to mohou využít. Doteď se ještě nevěděly dostatečně soustředit, potřebovaly si to tady nejdřív prozkoumat, seznámit se se všemi typy podnětů. Řekla bych, že již teď přichází období, kdy toto prostředí téměř všichni dobře znají a dal by se vytvořit prostor na realizaci specifičtějších aktivit.

Jaký přínos má Snoezelen místnost pro vaše žáky?

Daria: Dítě tady dokáže “vypnout”, přeladit se a uspořádat si myšlenky, co mu pomáhá lépe zvládat celý vzdělávací proces. Tohle vnímám jako největší přínos Snoezelen místnosti. A proto jsme naši Snoezelen místnost i v tomto smyslu zařídili. Na první pohled se může zdát, že pro nás – jako školu pro zrakově postižené děti – bude nejdůležitější zraková stimulace, která se nejlépe praktikuje v černé místnosti, protože v ní nejlépe vyniknou světelné efekty. Ovšem ten, kdo lépe pozná naši školu pochopí, že naše děti potřebují zejména možnost zrelaxovat, co jim umožní efektivně fungovat popři běžné školní zátěži. Místnost jsme proto celou ladili do bíla, ale umístili jsme sem černé závěsy s aplikacemi vodního světa, díky kterým můžeme vytvořit alternativní černé prostředí na tří stěnách. V takovém prostředí lépe vynikne UV světlo a je to vhodnější prostředí pro zrakovou stimulaci, která je také velkým přínosem.

A jaký přínos má Snoezelen místnost pro vás jako odborníky?

Soňa: Snáz se mi v tomto prostředí pracuje, děti jsou otevřenější. S některými menšími dětmi, které se bojí tmy, jsem tady dělala například nácviky, aby se jejich strach postupně, systematicky odboural. Také využívám místnost na nácvik komunikačních zručností. Tady jsou mnohé věci přirozenější a vědí si je snáz představit, nejsou pro ně tak abstraktní. Lépe rozumějí tomu, co od nich chci i v reálném životě, protože jsme si to tady nacvičily.

Daria: Z pragmatického hlediště lze říct, že tato místnost má stejný přínos jako každá jiná místnost na škole, ať již fyzikální, chemická, přírodovědní nebo počítačová místnost. Samostatným přínosem je to, že se sem děti velmi těší, že se jim toto prostředí velmi líbí a cítí se tady dobře. No a pro nás pedagogy, že můžeme využívat pro své výchovné působení tak příjemný prostor.

Setkali jste se s nějakými problémy při budování nebo využívání Snoezelenu?

Daria: Byť jsme vycházeli ze zkušeností jiných zařízení a získávali informace z internetu, jisté problémy se objevily, tak jako při každé větší akci. První problém byl s uchycením závěsného houpacího křesla přes konzolu o strop. Ukázalo se, že náš strop je z T-betonových hranolů, a tedy z velké části dutý, takže nebylo jak uchytit pevně hmoždinku pro plánovanou 200 kg zátěž. Museli jsme provrtat kompletně strop do vyššího podlaží a uchytit tak křeslo pomocí 50 cm šroubů a zabetonovat. Další komplikace vznikla při plnění vodní matrace do hudební postele, která již byla uložena na bílém plyšovém koberci. Práce s ní byla značně nepřehledná. Až po naplnění, kdy se úplně vyrovnala, jsme zjistili, že má na jedné straně mezeru od čela postele, kam by mohly zapadnout menší předměty a poškodit vodní matraci. Museli jsme dvakrát vypouštět vodu hadicí z 3. podlaží, dokud jsme byli s jejím uložením spokojeni, protože váha plné matrace nedovolila jakoukoliv manipulaci s ní. No a do třetice – naše Snoezelen místnost je otočená na jih a je v ní v průběhu celého dne velmi teplo. Okna nemůžeme otevírat, protože jsme k nim znemožnili přístup hvězdným závěsem. Plánovali jsme, že tento problém vyřeší čistička vzduchu, kterou jsme zakoupili v rámci projektu. Bohužel, tato byla v našem případě zbytečnou investicí, protože jsme museli dodatečně místnost vybavit výkonnou klimatizační jednotkou, aby v ní bylo příjemné prostředí v průběhu celého roku.

Z jakých zdrojů se inspirujete při výběru aktivit ve Snoezelen místnosti?

Soňa: Moje práce ve Snoezelen místnosti byla doteď založena převážně na intuici, a to zejména kvůli výše zmiňovaným fázím, kterými děti při pobytu v místnosti přecházejí. Mou prioritou bylo zvládnout prvotní kontakt se Snoezelen místností s každým individuálně, případně skupinově. Až teď bych chtěla začít s konkrétními aktivitami, a proto se začínám více zajímat o to, jaké jsou v tomto směru možnosti.

Daria: Práce pedagogů se v začátku využívání Snoezelen místnosti ubírala cestou známých technik využívaných v novém multisenzorickém prostředí. Přivítali bychom určitě další vzdělávání, něco podobné jako byla konference, kterou jste v rámci občanského sdružení 3lobit zorganizovali v roce 2011. Ta byla velmi přínosná. Většina příspěvků se ovšem tehdy věnovala lidem s těžkým mentálním postižením, a my bychom ocenili zejména nápady pro práci s dětmi se zrakovým znevýhodněním. Stále hledáme cestu, jak bychom mohli svou práci zlepšit a zkvalitnit.

Jaký typ vzdělávání by byl podle vás nejvíc efektivní? Workshop, přednáška nebo seminář?

Daria: Rádi bychom viděli ukázky zaměřené na práci ve Snoezelenu s dětmi se zrakovým postižením a dalšími specifickými formami postižení.

Plánujete dále rozvíjet vaši Snoezelen místnost?

Daria: V místnosti s rozlohou 24 m2 je hlavních komponentů dost, v každém rohu místnosti je nějaký větší prvek. Nosné prvky již doplňovat nechceme. Možná ještě dokoupíme projektor pro obrázkové kotouče, máme jen dva projektory, které vytvářejí efekt vodní hladiny. Rádi bychom doplnili UV pomůcky – různé fosforeskující paličky a rukavičky, protože se v tomto prostoru krásně odrážejí. Chceme také udělat dobrý výběr relaxační hudby a doplnit CD se zvuky přírody, například šuměním moře, zurčením potůčku a pod.