Náhodný dotyk v autobuse či hlasitý zvuk z ulice vnímá jako velmi nepříjemný až bolestivý. Školní hřiště nebo třída přes přestávku jsou zdrojem rušivých hlasů, ruchů a nesnesitelného chaosu. Každá malá změna ve stabilním denním programu ji vykolejí. Takový je běžný den hypersenzitivní Táni s poruchou senzorického zpracování.
Táňa má poměrně dlouhý seznam školních aktivit, které nemá v oblibě. Vedle hlášení z reproduktorů, jakékoliv změny v rozvrhu a vrcholem je cestování školním autobusem. V autobuse je vždy mnoho dětí, které dělají spoustu hluku na malém prostoru a Táňa je jako v pasti. Vždy se snaží sedět na předním sedadle, aby minimalizovala možnosti fyzického kontaktu s jinými dětmi, ale dnes jsou přední sedadla obsazena. Jak prochází uličkou, drží si ruce těsně při těle, aby „byla ještě menší“ a aby se neotřela o někoho jiného. Tuto příležitost využívá chlapec, který ví, jak Táňu vyprovokovat ke křiku a natahuje své prsty jako pavouk, aby se dotkl její ruky. Táňa vykřikne a chlapec se znovu pokouší dotknout jí. S nářkem si sedá na nejbližší dostupné sedadlo. Sedá si opatrně a tak daleko od spolusedícího, jak je to jen možné. Je roztřesená. Když se autobus pohne ulicí, zavře oči a plně se snaží soustředit na hudbu ve svých sluchátkách a snaží se blokovat všechny příchozí podněty. Problémy ale nekončí. Hluk motoru autobusu, přejezd požárního auta… Toto vše nutí Táňu vynakládat velké úsilí, aby situaci ustála. Rukama svírá sluchátka a tlačí tak na své uši… I podle řidičů školního autobusu jsou dny, kdy vozí Táňu velmi náročné, protože hystericky reaguje na věci, které si ostatní ani nevšimnou…
Rovnou z autobusu míří Táňa do školní knihovny, kde si prohlíží obrázkové knihy, dokud chodby nejsou prázdné. V posledním možném okamžiku ji knihovník posílá do třídy s těžkým stohem knih pro její učitelku. Toto je opatření, které se školou dohodli rodiče a ergoterapeut. Když byla Táňa nucena trávit čas před začátkem hodiny na chaotickém hřišti s ostatními, její smysly byly natolik přestimulovány, že se nedokázala uklidnit tak, aby se mohla soustředit na školní aktivity. Když Táňa přichází do třídy, ostatní už sedí na svém místě na koberci. Pomáhá to minimalizovat riziko neočekávaných podnětů, kterým by Táňa musela čelit, kdyby byla v „davu“. Navíc přinesení knih učitelce dává Táni pocit důležitosti.
Asi v polovině vyučování se Táňa uklidnila. Avšak dnešní neočekávanou událostí je „speciální host“ – místní sochař, který přišel dětem ukázat jak se pracuje s hlínou, aby žáci mohli vyrobit hrnky pro své rodiče. Táňa okamžitě namítá, že právě je čas na čtení příběhu o myšákovi Stuartovi. Učitelka ji ujišťuje, že čtení příběhu bude následující den. Táňa stále namítá a učitelka trvá na svém a upozorňuje Táňu, že nemá na výběr. Táňa má v oblibě čtení příběhů, protože je to čas, kdy všichni potichu sedí a může poslouchat klidný hlas učitelky. Je to velmi šikovná žákyně, která exceluje v abecedních aktivitách a hrách. Když se modelování chýlí ke konci, všichni žáci přinášejí své čerstvě vymodelované hrnky na usušení. Následně se všichni seřazují, aby mohli jít ven. Jen Táňa sedí ve své lavici a před ní nedotčená hromádka hlíny. Učitelka musí Táňu upozornit, že je čas na přestávku a na odložení hlíny do nádobky a na nastoupení. Když se učitelka nedívá, Táňa sebere papírový kapesník a opatrně hlínu odnese do koše. Ví, že by měla problém, kdyby učitelka viděla, co dělala. Ale přece nedopustí, aby takovou hroznou hmotu dala do své pěkné čisté nádobky.
Podobně jako na autobusové zastávce, i nyní zůstává vzadu a čeká, až se spolužáci seřadí do řady. Nesnáší odchod na přestávku, protože musí opustit předvídatelné prostředí třídy a být na hřišti, kde vzduchem létají míče bez varování, děti do sebe narážejí, křičí a písek se jí dostává do bot nebo na šaty. To ji irituje po zbytek dne.
Učitelka otevře dveře a všechny děti netrpělivě a rychle vyběhnou ven na hřiště, aby si vybily energii. Táňa stojí v nejvzdálenějším koutě hřiště při stromech. Zatímco ostatní děti se organizují do her a zkoušejí různé vybavení hřiště, Táňa se proklouzne za kmen stromu a tváří se, že zkoumá kůru. Takto tráví skoro každou přestávku. Učitelka informovala rodiče o uzavřenosti Táni, ale dosud nepřišli na způsob jak ji dostat z její ulity. Rodiče se trápí, že nebude mít žádné kamarády. Učitelka si spíš myslí, že nejsou dost striktní na to, aby Táňu přiměli dělat to, co má…
Převzato z:
MILLER, L. J. Sensational Kids: Hope and Help for Children with Sensory Processing Disorder (SPD). 2014. 464 p. ISBN 978-0399167829
Překlad: PaedDr. Jana Hrčová, Ph.D.
Překlad byl krácen a upraven.
Zdroj ilustračního obrázku: ilslearningcorner.com
