Skip to main content
Fascinujuce deti senzoricka integrace

Metoda senzorické integrace je pro nás nenahraditelná

Když chceme u dětí zlepšit pozornost, často zjistíme, že tento problém pramení v nedostatečně rozvinutém vestibulárním systému. Děti mají senzorické problémy a senzorická integrace je jedinečná tím, že přistupuje k řešení těchto problémů pohybem a formou hry. To žádná jiná metoda nenabízí.

Centrum diagnostiky a terapie v Bratislavě pod názvem Fascinující děti se věnuje diagnostice a práci s dětmi s ADHD, s částečnými poruchami chováníautismem, Aspergerovým syndromem nebo FAS syndromem. Terapeutky při své práci využívají více metod, jednou z nich je i metoda senzorické integrace. Na naše otázky nám odpovídali léčebné pedagožky Petra Šteinecker a Eliška Valkovičová, a pedagožka Zuzana Tomanová.

Jak dlouho pracujete s metodou senzorické integrace?

Petra: Se základy senzoriky jsem se seznámila už během mého studia na univerzitě. Ve své práci jsem těžila převážně z toho, co jsem věděla ze školy. Ale mohu říci, že skutečnou senzorickou integraci jsem začala dělat až po absolvování kurzu senzorické integrace, to bylo v roce 2016. Rok poté jsme se stěhovali do nových prostor a vytvořili místnost, která splňuje všechny požadavky, které senzorická integrace klade na její vybavení. Plně funkční a zařízená je od listopadu 2017.

Mistnost pro senzorickou integraci

Proč jste se rozhodli právě pro metodu senzorické integrace?

Petra: Když chceme u dětí zlepšit pozornost, často zjistíme, že tento problém pramení právě v nedostatečně rozvinutém vestibulárním systému. Děti mají senzorické problémy a senzorická integrace je jedinečná tím, že přistupuje k řešení těchto problémů pomocí pohybu a formou hry. To žádná jiná metoda nenabízí. Problémy s vestibulárnímproprioceptivním systémem bychom mohli částečně řešit prostřednictvím metody bazální stimulace. Ale pokud chceme u dětí zlepšit například pozornost, zjistíme, že metoda senzorické integrace je pro nás nenahraditelná. Více problémů v oblasti senzorické integrace navíc nedokážeme řešit bez speciální – pro tento účel upravené místnosti.

Eliška: Poruchy v senzorické integraci jsou podmíněné neurobiologickým vývojem. Se senzorickou integrací se jakoby umíme vrátit v nervového systému zpět a opravit chyby, které tam jsou. Když dítě například nelezlo po čtyřech, tak mu to může později chybět a ve škole se to projeví například problémy se psaním. Ve vývoji potřebuje dítě projít určitými milníky, ale ne vždy se to podaří. My se díky senzorické integraci dokážeme v tomto vývoji vrátit a pracovat na konkrétních cvičeních, které umí problém odstranit. Jistěže děti mají různé problémy, které se netýkají jen senzoriky. Nedokážeme to vždy striktně oddělit.

S jakými problémy se na vás rodiče obvykle obracejí?

Petra: Rodiče si většinou začnou uvědomovat problémy u dětí s jejich nástupem do školy a tehdy hledají pomoc. Většinou jsou to určité odchylky od běžného vývoje, částečné poruchy, děti často ještě nemají určenou diagnózu, ale jsou u nich vidět odlišnosti v chování. My děti tady u nás otestujeme a pracujeme s nimi.

Zuzka: Naše diagnostika zahrnuje tzv. neurovývojový profil, jehož součástí je i senzorická integrace. Samostatný test jen na senzorickou integraci na Slovensku zatím neexistuje. Přebíráme preto vybrané části z anglické a z maďarské metodiky. V současnosti se však vyvíjí nový test. Jmenuje se EASI test a měl by vyjít v roce 2020. Naše organizace je v rámci něj zapojená do testování dětí – je třeba otestovat vzorek běžných dětí, aby se na základě toho mohly vytvořit normy. Diagnostika je pro nás velmi důležitá, protože na základě ní s dítětem dále pracujeme.

Jak probíhá terapie senzorické integrace?

Eliška: Když nás rodič s dítětem navštíví poprvé, nejdříve proběhne rozhovor s rodičem. Vysvětlíme mu, o čem terapie senzorické integrace je, ptáme se, jaké potřeby u dítěte rodiče vidí. První setkání jsou o tom, že sledujeme chování dítěte a potom se věnujeme tomu, co je nejpotřebnější.

Konkrétní hodina vypadá tak, že na začátku se dítěti představíme a chvíli si s ním povídáme. Potom zahájíme terapii. Jsou to konkrétní cvičení, která mohou u každého dítěte trvat různě dlouho.

Někdy dítě uprostřed cvičení odejde od konkrétního cviku, chce dělat něco jiného. Tehdy navazujeme na dítě a vymýšlíme jinou aktivitu. V dané situaci musíme být velmi tvořivé a kreativní. Můžeme mít napřed něco připravené, ale hodněkrát se to změní. Dítě nás vede terapií. Na konci terapie dojde většinou na rozhovor nebo spolu uklízíme a během toho si povídáme.

Petra: Když je u dítě stanovena diagnóza, vidím, který ze třech hlavních systémů vývoje je pro senzorickou integraci klíčový, zda je to problém vestibulární, proprioceptivní nebo taktilní. Má-li dítě problém například s vestibulárním systémem, hraju si s ním způsobem, kdy se snažím využívat co nejvíc vestibulárních podnětů. Využívám například dvojbodovou houpačku, závěsný žebřík, tunel, šikmou plošinu nebo vozík a hrajeme si na vesmír, bouřku, džungli nebo nějakou jeho oblíbenou pohádku, přitom zahrnuji všechny herní prvky, které fungují. Musím stále myslet na to, co chci s dítětem dělat, ale celé je to zároveň velmi volné a hravé. Nejde o naučená cvičení ve smyslu, že teď jdeme něco dělat.

 

Eliska Valkovicova

Jak intenzivní je terapie senzorické integrace? Jak často a jak dlouho k vám dítě chodí?

Eliška: Minimálně tři čtyři měsíce. Potom si sedneme s rodičem a dohodneme se, zda vidíme potenciál pracovat s dítětem dál, nebo jestli se cíle už naplnily.

Petra: Tím, že neděláme pouze senzorickou integraci, cíle jsou nastaveny různě a celková terapie trvá obvykle déle. Máme také hodně dětí z náhradní péče a tam je řada jiných faktorů, které musíme řešit. Je to nakonec o komunikaci s rodičem. Máme děti, které chodily krátce a z různých důvodů přestaly, a máme děti, které k nám chodily i rok. Jsme léčebné pedagožky a senzorická integrace je jednou z metod, kterou používáme. Náš přístup je ale komplexnější.

Vidíte u dětí pokrok, konkrétní výsledky?

Eliška: Viditelný výsledek je například ten, že děti vydrží déle u zvolené hry. Když jsme s nimi začali pracovat, vydržely u jedné činnosti velmi krátce,  ale jak v terapii postupujeme, tak se dané činnosti dokážou věnovat déle.

Petra: Ano, jsou to takové malé cíle nebo milníky. I já jsem se musela učit je hledat a neočekávat po několika terapiích velký skok, například že nemluvící dítě začne mluvit. Vysloveně hledáme malé věci. Například si uvědomím, že před třemi hodinami dítě ještě vůbec nevydrželo sedět a teď už sedí a vydrží mne poslouchat 30 vteřin, nebo si pamatuje moje jméno. Jsou to malé kroky, ale pro rodiče důležité. Terapeut to zachytává a předává rodiči, protože když má rodič dítě dennodenně, nemusí si drobných pokroků všimnout.

Zuzka: Konečným cílem je ale nedělat pokroky jen přímo v místnosti, ale dělat je v reálném životě. Aby se zlepšilo to, s čím dítě zápasí například ve škole. Když potom přijde zpětná vazba od učitelky, že dítě se dokáže při hodině lépe soustředit, máme z toho velkou radost. Nebo to, že dítě už není tak citlivé na oblečení, dokáže se obléct samo, obléci si ponožky. Toto je cíl.

Petra Šteinecker

Mohli byste nám přiblížit příklad konkrétního dítěte, u kterého jste díky metodě senzorické integrace zaznamenali pokrok?

Petra: Pěkným příkladem je Simonka, která má vývojovou dysfázii. Když byla u nás na diagnostice, tak působila nevychovaně, nedala se usměrnit, ignorovala nás – toto chování bylo součástí její diagnózy. My jsme to tehdy nevěděli, protože diagnózu ještě neměla potvrzenou. Problém byl v propojení řeči a mysli a my jsme tady jako jeden z možných důvodů spatřovali problém v senzorické integraci. Začali jsme se Simonkou pracovat. Počáteční pokroky pro mne byly viditelnější než v pozdějších fázích terapie. Prvních deset hodin Simonka nevěděla, jak se jmenuju. Na každé terapii jsem jí říkala, já se jmenuju Peťa. Potom mě najednou oslovila jménem a to byl velký úspěch, protože ona neznala základní pojmy, neuměla pojmenovat zeleninu, zvířátka. Tehdy jí byly čtyři roky a po nějakém čase se je naučila poznávat a bylo to právě díky cvičenímpohybu.

Pracovala s ní v té době  i logopedka. Nedá se ale říci, že metoda senzorické integrace ovlivnila toto a logopedie toto, zatímco Simonka do toho dělala ještě jinou metodu. Ale viděli jsme u ní velké pokroky v pozornosti. Dokázali jsme si sednout, já jsem jí dala nějakou instrukci a ona reagovala na to, co říkám. Nebo jsme se učili písničku, kde ona říkala jen nějaké úseky a ostatní si vymýšlela a najednou řekla dva verše. Může se zdát, že jsou to malé věci, ale i pro maminku to byl velký úspěch. Potom to u Simonky trochu zastagnovalo, takže vždycky je třeba brát ohled i na limit konkrétního dítěte a jeho diagnózu.

Dalším konkrétním příkladem by mohl být příklad šestiletého Nikolase, který má poruchy pozornosti. Čím víc setkání máme, tím víc se dokáže soustředit a setrvat u určitého úkolu.  Dokáže být až tak vtažený do konkrétní činnosti, že zapomene na okolí. Sám mi říká, že je budovatelem, že rád staví. Když se věnujeme činnosti, která ho baví, dokáže se plně soustředit, což předtím neuměl.

Ve Fascinujících dětech se věnujete i metodě INPP. V čem jsou tyto dvě metody odlišné?

Zuzka: INPP – je program, kde dítě cvičí předepsané cviky, takže tam to neumíme „oklamat“, že to je hrou. Možná poprvé, podruhé. Ale když to dieta musí 30-krát zopakovat, už se to nedá vymyslet hrou. Na druhé straně, senzorická integrace je celá o hře. Dítě přijde a je šťastné, protože si hraje. Některé věci se v těchto metodách překrývají, například práce s vestibulárním systémem, tedy práce s rovnováhou. V INPP se ale například nepracuje na taktilním systému. V senzorické integraci na druhé straně zase nejsou tak podchycené primitivní reflexy. INPP je intenzivní program, který se cvičí každý den jen na konkrétní reflex. Senzorická integrace je širokospektrálnější. My tyto metody propojujeme. Spolu používáme asi čtyři metody a každému dítěti nastavujeme program na míru. Když zjistíme, že dítěti neumíme dostatečně pomoci, pošleme ho dál.

Zřídit si místnost pro senzorickou integraci asi není jednoduchý proces. Jak jste postupovali vy?

Zuzka: V úvodu jsme se samozřejmě poradili s naší lektorkou. Místnost byla vlastně jen vymalovaná a potřebovali jsme poradit, které prvky kam umístit. Přibližně jsme věděli, jaké pomůcky chceme, různé houpačky, šikmou plošinu a vozík, lezeckou stěnu, žíněnky, vzduchový vak, trampolínu, hmatové pomůcky a jiné.

Zuzana Tomanová

Rada od zkušené lektorky se velmi hodila. Roli hrála i otázka financí. Dostali jsme grant od Slovenské spořitelny a něco jsme koupili z vlastních zdrojů.

Senzorická integrace se tak jeví jako relativně účinná metoda?

Zuzka: Senzorická integrace má různé podoby. Pokud se dělá formou terapie, říká se, že dítěti dokáže pomoci na 80 %. Když se pro dítě zvolí jen kompenzační strategie, umí pomoci na 30%. Čím je dítě starší, tím těžší je věnovat se terapii a souvisejícím intervencím. Tehdy je dobré, aby dítě znalo svou situaci a učilo se ji zvládat. Když k nám děti chodí na terapie, radíme rodičům i to, jako s dítětem pracovat v domácím prostředí, případně které věci aplikovat ve škole. V zahraničí to dělají tak, že terapeut jde i do školy a dává učitelům rady, jak s dítětem pracovat. Některé děti se lépe soustředí, jsou-li během vyučování v pohybu – například, když se mohou houpat, jiné zase, když mohou žvýkat žvýkačku, další, když mohou v rukou mačkat například cvičební vajíčko, které při mačkání klade odpor a tím dítěti pomáhá snižovat stres.