Skip to main content

Úvod do teorie senzorické integrace

Článek vysvětluje základní východiska teorie senzorické integrace, která osvětlila vztah mezi smyslovým zpracováním a chováním. Text přibližuje správné fungování senzorické integrace (smyslového zpracování) a poukazuje i na problémy, které nastanou, jestli tato schopnost nefunguje optimálně. Vysvětluje také jak může vhodná stimulace ve Snoezelen místnosti pomoci osobám s poruchami senzorické integrace.

Teorie senzorické integrace byla vyvinuta Annou J. Ayres v roce 1968 a vysvětluje vztah mezi zpracováním smyslových podnětů a chováním. Senzorická (smyslová) integrace je schopnost zpracovat smyslové informace za účelem jejich využití. Jde o funkci centrálního nervového systému, o schopnost zpracovat senzorické informace – vestibulární, proprioceptivní, hmatové, sluchové a zrakové, aby se vytvořila adaptivní reakce na prostředí (Jacobs, ed. 1998).

Poruchy smyslového vnímání a zpracování odrážejí slabou modulaci a nepřiměřenou registraci příchozích podnětů. U mnoha dětí s poruchou senzorické integrace se vyvine tendence k předcházení nebo odmítání jednoduchých smyslových a pohybových výzev, reagují odmítavě nebo špatnou náladou, pokud jsou tlačeny k výkonu (Case- Smith, 1996).

Podle Ayresové, teorie senzorické integrace má tři hlavní postuláty:

  1. Učení závisí na schopnosti jednotlivce přijímat informace z prostředí nebo pohybů vlastního těla, zpracovat a integrovat je v centrálním nervovém systému a využít tyto informace k plánování a organizování svého chování.
  2. Pokud u jednotlivců nedochází ke správnému zpracování a integraci smyslových podnětů, projeví se nedostatky, a to je překážkou pojmového a motorického učení.
  3. Zajištění příležitostí ke zlepšení smyslového vstupu smysluplnou aktivitou, plánování a organizování adaptivního chování, zlepší i schopnost centrálního nervového systému zpracovat a integrovat smyslové vstupy a prostřednictvím tohoto procesu se zlepší i pojmové a motorické učení (Fisher, Murray, Bundy, 1991, s. 4).

Tyto postuláty mají několik předpokladů. Prvním hlavním předpokladem teorie senzorické integrace je plasticita centrálního nervového systému, tzn. strukturu mozku je možné měnit. Druhý předpoklad je, že senzorický integrační proces se děje ve vývojové posloupnosti. Další předpoklad hovoří o tom, že mozek jako integrovaný celek je tvořen hierarchicky organizovanými systémy. Vývoj a fungování kůrových center mozku (abstrakce, vnímání, myšlení, řeč a učení) je závislé od vývinu a fungování nižších podkorových center mozku (smyslový vstup a mezismyslové asociace). Obě, kůrová i podkůrová centra přispívají k senzorické integraci. Čtvrtým předpokladem je tvrzení, že vyvolání adaptivního chování napomáhá senzorické integraci a naopak schopnost tvořit adaptivní chování vyúsťuje ze senzorické integrace. Poslední předpoklad popisuje, že lidé podporují skrytý mechanismus na rozvoj senzorické integrace účastí na senzomotorických aktivitách (Fisher et. Al, 1991).

Přizpůsobivost smyslových systémů se vztahuje na třídicí vstupy centrálního nervového systému, na organizaci a využití fungování na vyšším stupni. Porucha ve smyslové přizpůsobivosti zahrnuje hypo/hyper senzitivitu na smyslové vstupy. Funkční podpůrné schopnosti jako hmatová diskriminace, svalový tonus, oboustranná integrace pomáhají integrovat a přizpůsobovat vstupy od reaktivity a rozlišujících složek smyslových systémů podporujících konečné schopnosti. Konečné schopnosti jsou výsledkem integrace smyslové přizpůsobivosti a funkčních podpůrných systémů (Fisher et.al, 1991).

Jednotlivci s poruchou senzorické modulace nejsou schopni správně zpracovat smyslovou stimulaci, jsou hypo/hyper reaktivní na příchozí smyslové podněty. Podle Case-Smith (1996) je autismus pervazivní vývojová porucha charakterizovaná těžkým, komplexním a trvalým kognitivním postižením a poruchou chování. Charakteristické pro autismus jsou i vysoká citlivost na některé podněty a abnormální reakce. Dítě může být posedlé sebestimulací (Trevarthen, 1998). Každý potřebuje stimulaci. Při její absenci se jednotlivci jako k náhradě mohou uchylovat k sebezraňování, hněvu nebo repetitivnímu chování. Proto vystavení smyslové stimulaci by mělo být základem péče zaměřené na redukci a předcházení tomuto chování (Moore, Harris, Staphens, 1994, in Pagliano, 1999).

Autoregulace je schopnost kontrolovat vlastní chování využíváním vyrovnávacích mechanismů nebo strategií. Děti s autismem mohou vyhledávat smyslovou stimulaci, aby uklidnily svůj nervový systém.

Výzkum zahrnující environmentální faktory vedl k využívání metody Snoezelen. Cleland a Clark jsou zakladateli konceptu multisenzorických místností, tzv. sensory cafeteria (Pagliano, 1999, s. 155). Hulsegge a Verheul koncept dále rozšířili vytvořením pojmu Snoezelen kombinací dvou nizozemských slov (čichat a dřímat) a velké škály odpovídajících místností. Snoezelen nám dal způsob jak poskytovat širokou škálu smyslových zkušeností, které zvyšují kvalitu života jednotlivce (Kewin, 1994 in Pagliano, 1999, s. 7).

Multisenzorické prostředí je prostor, kde smyslová stimulace může být řízena, zintenzivněna nebo redukovaná. Hlavní idea stojící za využitím multisenzorických místností je stimulace primárních smyslů prostřednictvím široké škály materiálů a předmětů (Hope, 1997). Toto dynamické prostředí umožňuje uživateli zvolit si takovou stimulaci, jakou potřebuje. Podle výzkumu Pagliana (1999) znaky multisenzorického prostředí zahrnují:

  • příležitost pro emocionální vývin
  • stimulaci všech smyslů
  • relaxaci
  • podporu terapie
  • podnícení ke komunikaci
  • minimalizaci vyzývavého/nevhodného chování
  • rozvoj sebeurčení
  • příležitost pro sociální interakci s dětmi/rodinou bez postižení

Výzkumy [z multisenzorických místností] prokazují pokles bránění se dotykům, zlepšení komunikačních dovedností, snížení stresu, autoagresivního chování, zlepšení interakce personál/klient, prodloužení stavu uklidnění a rozšíření repertoáru schopností. Ve studii využívající multisenzorické místnosti se staršími lidmi s demencí se zjistilo, že multisenzorické místnosti podpořily relaxaci a komunikaci jako doplněk péče o tyto osoby.

Flo Longhorn již v dávné minulosti argumentovala, že děti s těžkým a vícenásobným postižením nejsou schopny učit se běžnými metodami, protože si nejsou dostatečně vědomy světa kolem sebe. Děti bez postižení si smyslové schopnosti vytvářejí spontánně, ale u dětí s těžkým smyslovým postižením je třeba smysly “probudit pomocí zvýšené stimulace”(Pagliano, 1999, s. 20).

Deakin (1995) zjistil, že pacienti Romptonové nemocnice Northamptonshire (Velká Británie) dlouhodobě vykazovali destruktivní chování a neschopnost uklidnit se. Proto jim byla nabídnuta relaxační multisenzorická místnost, když se nechovali destruktivně. Z 15 pacientů všichni kromě dvou udělali pokrok. Výsledky tedy ukazují, že multisenzorické místnosti podporují relaxaci, poskytují radostné zážitky a vyvolávají pozitivní změny v chování.

Při rozvoji a podpoře multisenzorického prostředí sehráli hlavní roli ergoterapeuti a léčební pedagogové. Efektivněji ho využívali k relaxaci a stimulaci jednotlivců s postižením, jakož i pro diagnostiku a terapii. Pagliano (1999) uvádí, že tito odborníci musí sehrát důležitou roli při prvotním budování a konstruování multisenzorického prostředí, aby se zajistila maximalizace příležitostí na učení, rozvoj funkcí a schopností potřebných pro každodenní život.

Závěrem, multisenzorické prostředí se využívá u jednotlivců s poruchou senzorické modulace, jako je autismus. Takové prostředí nabízí jednotlivcům příležitost k zapojení se do stimulujících aktivit, které pomohou regulovat jejich nervový systém.

 

Zdroj:

STADELE. D. N .; MELANEY, A. L .; 2001. Effect of multisensory environment on negative behaviour and functional performance on people with autism. Journal of undergraduate research, Roč. 4 University of Wisconsin. 2001

Volný překlad: Jana Hrčová

Zdroj ilustračního obrázku: www.jefferson.edu