Rozhovor vznikl dne 23. října 2013 v Regionálním edukačně-sociálním centru na ulici Pod kopcem 75 v Nových Zámcích, které sdružuje vzdělávací, poradenské a sociální zařízení. Pracovnice centra se s námi podělily o své zkušenosti s prací v bílé a tmavé místnosti s klienty a žáky s různými komplexními výchovně-vzdělávacími potřebami. Rozhovor vedl M. A. Peter Mészáros.
Představte nám vaše zařízení. Jaké služby poskytujete a pro jakou cílovou skupinu klientů?
Andrea Budinská, asistent speciálního pedagoga: Naše zařízení je Regionálně sociálně edukační centrum, které poskytuje komplex služeb. Spadá pod něj Soukromá speciální základní škola, Soukromá základní škola pro žáky s autismem, Domov sociálních služeb (DSS) a Centrum speciálně pedagogického poradenství (CŠPP). Ve spojené škole jsou cílovou skupinou děti s mentálním postižením a vícenásobným postižením. Věkové rozpětí žáků je od 6 do 18 let.
Mária Bohumelová, zdravotně-výchovně-sociální pracovník: V DSS máme spodní věkovou hranici 3 roky. Horní věková hranice není stanovena, nejstaršího klienta máme aktuálně 34-letého. Děti jsou umístěny ve smíšených skupinách. V DSS máme dvě oddělení, jedno je určeno pro klienty s autismem a druhé pro ostatní diagnosy. Celkový počet klientů DSS je 36.
Orsolya Galbavá, pedagogicko-výchovný pracovník: Soukromá spojená škola sestává ze dvou částí, základní školy pro žáky s autismem a speciální základní školy pro žáky s mentálním postižením. Spolu máme ve škole přibližně 43 žáků.
Kdy jste ve vašem zařízení zřídili Snoezelen? Co bylo inspirací pro vytvoření Snoezelen místnosti?
Andrea: V roce 2011 jsme se přestěhovali do této budovy, tehdy byla zřízena první Snoezelen místnost. Byla trošku jiná jako místnost, kterou právě otevíráme. Některé předměty a pomůcky jsme přenesli i do nové místnosti, ale snažili jsme se o vytvoření nových podmínek. Původní místnost nebyla funkčně rozdělená. Teď máme zařízenou relaxační a aktivizační místnost. Tmavý Snoezelen slouží na vzdělávání a aktivizaci dětí. Bílá Snoezelen místnost je určena spíš na relaxaci, hlavním cílem je celkové uvolnění dítěte. Tady aplikujeme i prvky bazální stimulace. Hlavní záměr byl, aby si děti věděly v nerušivém prostředí vybrat určitou cílenou činnost a takto se aktivizovat.
Helena Baráthová, speciální pedagožka: V DSS i ve škole máme děti s různými diagnosami a každé z nich potřebuje něco jiné. Pro někoho je důležité zklidnit se, uvolnit se, odbourat stres nebo zábrany; jiní vyžadují aktivizaci a možnost rozvíjet se. V Bratislavě jsme se poprvé setkali s tím, že existuje i tmavá místnost. Měli jsme větší místnost, kterou jsme se rozhodli rozdělit na dvě části, ve kterých vznikla bílá a tmavá místnost.
Kolik zaměstnanců pracuje ve Snoezelenu a jaké je jejich pracovní zařazení?
Mária: Původní Snoezelen místnost využívala většina zaměstnanců centra na skupinové relaxace s dětmi. Nové místnosti využíváme také převážně na odpočinek. Aktuálně začínáme v bílé i tmavé místnosti s cílenými terapeutickými aktivitami.
Helena: Odpoledne využíváme místnost s externími klienty CŠPP. Je výhodou, že máme dvě místnosti, protože tak můžeme lépe přizpůsobit intervenci tomu, co klient potřebuje.
Se kterými klienty pracujete v multisenzorickém prostředí? Je Snoezelen vhodný pro všechny klienty nebo jen pro některé?
Orsolya: Když jsme začínali aktivně pracovat ve Snoezelenu, měli jsme představu o tom, se kterými klienty jak pracovat. Nejdřív jsem chodila s dětmi s autismem do tmavé místnosti. Každý z nich je jiný, a tak jsem s každým individuálně zkoušela, co komu vyhovuje a pomáhá. Pořád jsme ve fáze experimentování.
Jak probíhá pobyt v místnosti s dítětem s autismem?
Orsolya: Při první terapii ve Snoezelenu s malým klukem s autismem jsme se nezaměřili na nic konkrétní. Chtěla jsem, aby se seznámil s novým prostorem. Některé děti se bály jít dovnitř, protože to tady pro ně bylo hodně tmavé. V takovém případě jsem postupovala tak, že jsem nejdřív zasvítila, aby se porozhlédly. Později jsem vypnula světlo a postupně jsem zapínala jednotlivé komponenty. V tomto momentě se dá pěkně odpozorovat, které podněty dítě zaujmou. Z mých zkušeností děti nejvíc zaujal bublinkový válec. Velmi se jim líbí poslouchat zvuk bublinek.
Jak dlouho trvá pobyt s klientem ve Snoezelenu?
Orsolya: Většinou 15 až 20 minut. Záleží od toho, kolik daný klient vydrží. Jestli vydrží 10 minut, zůstaneme 10 minut. Jestli vydrží déle, jsem tam 20 minut.
Využíváte Snoezelen jako volnočasovou aktivitu, terapii nebo podporně pedagogickou aktivitu?
Orsolya: V bílém Snoezelenu jsme například vyzkoušeli orofaciální stimulaci. Jelikož tam máme velká zrcadla, sedli jsme si klientem a procvičovali jsme jeho mimiku. Dělali jsme i hmatová cvičení – klienti chytali různé látky a přiřazovali je. Prostor využíváme i na čichová, chuťová a sluchová cvičení.
Helena: Postupně zkoušíme, co kterému dítěti prospívá a co ne. Zjišťujeme, komu vyhovuje pobyt v tmavé místnosti a komu pobyt v bílé místnosti. Na začátku klientovi nabídneme, co může ve Snoezelen místnosti dělat a pak jde on sám cíleně k tomu, co ho zaujme. Po určitém času se snažíme ukázat mu i jiné podněty nebo zůstáváme při jednom podnětu a zapojujeme více edukačních nebo terapeutických aktivit. Pro děti s autismem je i Snoezelen jako volnočasová aktivita smysluplným trávením volného času. Intimita Snoezelen prostředí v nich vyvolá nové reakce, například začnou mluvit v zrcadle nebo se více otevírat. Terapie funguje jakoby sama od sebe, když začneme s dítětem ve Snoezelenu pracovat.
Zkuste říct průběh terapeutické aktivity ve Snoezelen místnosti na konkrétním dítěti.
Helena: Takovým způsobem jsem ve Snoezelenu pracovala třeba s Miškem, který má velké těžkosti s hrubou a jemnou motorikou. V tmavém Snoezelenu jsme využili bílé rukavice, které ho velmi zaujaly. Natáhli jsme si je a imitovali jsme různé pohyby na svém vlastním těle, v prostoru, do různých stran a podobně. Jelikož má těžkosti s motorikou, je více bojácný, napnutý a úzkostný. Tato imitace se mu velmi líbí, uvolní se a zjistí, že se toho nemusí bát. I když se mu to nepovede, zkusíme to ještě jednou nebo jdeme dál. Je to pro něj osvobozující a zároveň mu to pomáhá rozvíjet jeho motorické dovednosti. Zvykla jsem do těchto aktivit zapojit i rytmizaci – pomalu začneme tleskat a zrychlujeme tempo, aby to dostatečně procítil. Snažím se z těch 15 minut a z toho dítěte v dané situaci vydolovat co nejvíc. Vnímám, na co jak dítě reaguje, kolik je schopné vnímat, jak je schopné se zapojovat, zda ho to unavuje nebo baví. Vím, kde je terapeutický problém, na čem chci pracovat, ale samotné dítě a jeho reakce mi ukazují jak dále. Vždy, když začnu nějakou terapeutickou aktivitu, „nalákám“ dítě, aby si něco nové prozkoumalo, vyzkoušelo. Nakonec ho nechám vybrat to, co oblibuje ono, aby si to v závěru pobytu užilo.
Zkuste říct i jiné příklady.
Mária: Já chodím pravidelně do tmavé místnosti s děvčátkem s dětskou mozkovou obrnou a těžkým mentálním postižením, které nemluví a nechodí. Po vstupu do místnosti se uvolníme na fitness míči. Je velmi spastická, často bývá zahleněná, a proto občas použiji na míči i prvek z bazální stimulace – masáž uvolňující dýchání. Z edukační činnosti jsem se u ní zaměřila na rozvoj jemné motoriky. Jelikož je spastická, potřebuji uvolnit končetiny a nějakým způsobem udržet její pozornost. V tomto případě využívám pytlíky plněné různými materiály. Snažím se, aby je uchopila do ruky, aby si je přeložila z jedné ruky do druhé, přiložila k tváři, aby je pocítila. Ve Snoezelenu se nám krásně daří to, co nám na oddělení tak dobře nejde, protože je tam příliš mnoho podnětů. Jelikož ve Snoezelenu ji nic nerozptyluje, dokáže se při této činnosti pěkně soustředit. Pak v rámci relaxace jdeme k optickým vláknům, která velmi oblibuje a zase rozvíjíme jemnou motoriku. Děvčátko má před sebou zrcadlo, a když se v něm vidí, velmi se těší a „mluví“ svou řečí. Je tam krásně vidět, jak se ve Snoezelenu dobře cítí a jaký má na ni vliv.
Andrea: Můžu uvést jako příklad děvčátko s dětskou mozkovou obrnou, je ležícím klientem. Většinou s ní využívám bazální stimulaci na vodní posteli v bílé místnosti. Používám různé prvky bazální stimulace, polohuji ji, zabalím ji do mumie, aby cítila hranice vlastního těla. Aplikuji i bazální stimulaci končetin, protože má často spazmatické a napjaté svalstvo. Po krátké chvíli vidím, že se dítě zrelaxuje a končetiny se začínají uvolňovat, otevírají se pěstičky. Dokonce dokáže uchopit míček, se kterým masíruji končetiny.
Helena: Máme v zařízení i mimořádně hyperaktivní dítě, na které stimuly v bílé místnosti velmi dobře působí. Pořádek, ticho, hudba a atmosféra místnosti ho dokážou úplně zklidnit. Sedne si a pracuje – přikládá barvy nebo dělá všechno, co od něj chcete. Po odchodu z místnosti se projevuje znovu velmi aktivně. Ale myslím si, že když budeme do místnosti chodit s dětmi častěji, tyto projevy se mohou zkorigovat.
Víte si představit jak by se dalo s tímto dítětem pracovat ve Snoezelenu ve smyslu kontroly hyperaktivity?
Helena: Umím si to představit, kdybychom ve Snoezelenu pracovali častěji, například každý týden místo každých dvou týdnů. Je potřeba sledovat, jak to na něj působí, zda se efekty projeví i ve vnějším prostředí.
Vedete si v současnosti k jednotlivým dětem záznamové archy, kde máte zaznačený profil dítěte?
Mária: Dělám si jen své poznámky. Pro mě je směrodatný zejména výraz tváře a zpětná vazba. Musím být velmi pozorná, abych odpozorovala, jakou zpětnou vazbu mi dítě poskytne.
Andrea: Po každé terapii si děláme záznam o tom, co jsme s daným dítětem dělali a co jsme s ním dosáhli. Po půl roku se dělá vyhodnocení terapie, kde se přesně uvádí, co jsme aplikovali a co jsme dosáhli – jaké byly reakce dětí a k jakému rozvoji smyslů došlo.
Jak často se dostanete s dítětem do Snoezelen místnosti?
Helena: V místnostech se střídáme. Máme stanovený časový harmonogram. Já mám spolu s kolegyní místnosti k dispozici každou středu a čtvrtek odpoledne od 13.00 do 15.00.
Mária: Já zatím chodím do Snoezelenu jen s jedním děvčátkem. Navštěvujeme tmavou místnost každý den nebo každý druhý den.
Mluvili jsme převážně o individuální práci. Děláte i skupinové aktivity?
Helena: Ze začátku jsme dělali skupinové aktivity, ale neosvědčilo se nám to. Aktuálně se věnujeme víc individuální práci. Někdy vezmeme ze třídy dvě, tři děti, které jsou temperamentem podobné a které využívají podobné pomůcky, aby se navzájem nerušily.
Mária: Původní místnost jsme využívali na skupinovou relaxaci s klienty DSS. Naši klienti jsou těžce a hluboce mentálně postižení, nechodí. Stimuly jako pouštění projektoru, poslouchání hudby jsou pro ně velmi přínosné. Ráda bych se k této aktivitě vrátila i v nové místnosti. Umím si představit, že bychom se dohodli a využili tuto místnost na skupinovou terapii nebo relaxaci.
Andrea: Brávali jsme na skupinové terapie děti ze školního prostředí. Některé byly ovšem velmi aktivní až hyperaktivní a navzájem se vyrušovaly. Terapie pak ztratila účinnost, a proto se tyto skupinové pobyty ukončily.
Orsolya: Minulý rok jsem chodila se svou třídou skupinově do Snoezelenu a byl to úplný chaos. Jedno dítě chtělo například sledovat projekci, druhé do toho skákalo, kluk chtěl oddechovat na posteli, další na ní chtěl dovádět. Zkoušela jsem vzít dvě děti s podobným temperamentem, ale společně se bláznily a nevěnovaly mi pozornost. I mně samotné vyhovuje víc individuální přístup. Když jsme tam s dítětem jenom my dva, spíše mi věnuje pozornost a více se mi otevře. Pracuji s dětmi s autismem, které nemluví. Ve Snoezelenu při pohledu do zrcadla někdy začnou verbalizovat, řeknou taková „svá“ slova jako jáj, Tomi…
Zmiňovaly jste bazální stimulaci. Zkuste říct jaké další aktivity nebo přístupy využíváte v rámci Snoezelen místnosti.
Helena: Krobazální stimulace nejvíc využíváme montessori terapii, muzikoterapii a dramaterapii. Muzikoterapie se nám víc osvědčila v bílé místnosti, dramaterapie v tmavé místnosti, s využitím bílých rukavic. Biblioterapii, například čtení pohádek, využíváme v bílé Snoezelen místnosti.
Zkuste popsat průběh čtení pohádky v bílé místnosti.
Helena: Máme jednu hodně dobrou knihu, jmenuje se Pohádky nejen pro děti. Když přijdou do Snoezelenu dvě, tři děti, každé si najde příjemné místo, kde se uvolní. Když si koukly, co chtěly, zahrály se, sednou si na své místo a já začnu číst pohádku. Při čtení je puštěná hudba. Je-li na to prostor nebo to děti vyžadují, můžeme si o obsahu příběhu popovídat.
Pracujete při té pohádce třeba s tématem projekce nebo s nějakými vůněmi? Jak využíváte prvky, které vám Snoezelen místnost nabízí na posílení zážitku při biblioterapii?
Helena: Ano, několikrát jsme to dělali. Děti mají velmi rády třeba kotouč s delfíny. Spolu s tím zapneme i zvuky delfínů, šplouchání vody. Ukazujeme si, co je tady místnosti a co je v pohádce. Mluvíme o tom, hledáme, kde to je, zaposloucháme se do toho, jak žbluňká voda, jak zpívají ptáci. Tak se postupně snažíme zapojit všechno, o čem mluvíme i čteme.
Jaký efekt práce v multisenzorickém prostředí pozorujete po určitém čase?
Mária: Pro mě je příkladem přímého efektu Snoezelen místnosti ohromná radost děvčátka, se kterým tam chodím. Jen co se přiblížíme k místnosti, téměř od radosti vyskočí z kočárku. Přibližně po dvou, třech týdnech, co přecvičujeme určité aktivity, je její pozornost jednoznačně lepší. Záleží to ovšem i od toho, jakou má náladu, jaký má den. Ve Snoezelenu se otevře, začne mluvit, byť jindy je velmi náročné dostat z ní nějaká slova. Když mám dostatek času pracovat s ní na fitness míči, vidím pěkné uvolnění spazmu.
Andrea: Pro děti s těžkým postižením je velmi cenné, že se jim někdo věnuje a že ta pozornost je zaměřená jen na ně. Velmi si to váží a vyvolává to v nich intenzivní pocit štěstí. Mají skutečně málo pozitivních podnětů a Snoezelen je jedním z nich.
Mária: Kluk, který běžně neposedí na jednom místě, se ve Snoezelenu krásně uložil do relaxační polohy a vydržel tam v průběhu celého pobytu v místnosti. Dokonce nechtěl ani odejít. Další kluk, který neustále vydává zvuky, byl v místnosti úplně zaujatý projekcí. Je vidět, že děti ve Snoezelenu získávají nové podněty a že se jim tam mimořádně líbí.
Helena: Děti opouštějí své stereotypy, otevírá se jim úplně jiný svět.
Dá se mluvit o přesahu získaných dovedností mimo Snoezelen místnost? Dostáváte zpětnou vazbu od rodičů, kteří zpozorovali určité změny?
Andrea: Je důležité, že se vytvoří silné pouto mezi dítětem a terapeutem, který se mu věnuje, který mu něco dává a něco ho učí. Od dětí často dostáváme pozitivní zpětné vazby, které jsou i pro nás velmi cenné.
Mária: Při jednom děvčátku máme v rámci individuálních rozvojových plánů cíl naučit ji uchopit lžičku a začít s její pomocí jíst. Ve Snoezelenu rozvíjíme úchop a schopnost přeložit si lžičku z ruky do ruky. Tohle představuje možnost využít Snoezelen na nacvičování dovedností potřebných pro běžný život.
Helena: Dostávám zpětnou vazbu od rodičů, kteří vidí, že jejich dítě se při pobytu v místnosti chová jinak a ptají se, co jsme s ním dělali. Když jim opíšeme, jak se dítě chovalo, ani nechtějí uvěřit, že je to možné. Děti se také dokážou ve Snoezelenu zklidnit, jestli je něco rozruší. Po terapii nebo edukaci v bílé nebo tmavé místnosti je dítě klidnější, dokáže znovu fungovat ve vnějším prostředí.
Orsolya: Máme desetiletou klientku s autismem, která je v pubertě a má vulgární výbuchy. Asi před dvěma týdny jsem s ní začala chodit do tmavého Snoezelenu. Tahle dívka hodně odmítá fyzický kontakt, pusu nebo objetí. Když jsme byly v tmavé místnosti, posadila si mě na polohovací květ a pevně se ke mně přitulila. Možná byl její projev způsobený tím, že se trošku bála tmy. Řekla jsem jí, pojď, tady je had. Hady má prostudované a všechno o nich ví. Postupně jsem zapnula všechny komponenty a ona mě usměrnila, kam si mám lehnout, schoulila se ke mně a úplně klidně a beze slova se koukala do zrcadla jak ležíme. Kolem sebe si zatočila obrovského hada, sama se napolohovala, a tak jsme ležely. Odpoledne jsme s ní neměli žádné potíže. Když bude zase rozrušená, přijdeme do Snoezelenu, kde se dokáže hezky zklidnit.
Setkali jste se s nějakými problémy při budování nebo využívání Snoezelenu?
Helena: Ze začátku jsme měli skříňku na pomůcky před místností a tam jsme nosili pomůcky, se kterými jsme pracovali. Když nebyly ihned odložené, děti to velmi rušilo, protože nevěděly zpracovat tolik podnětů najednou. Teď máme volnou skříň uvnitř a můžu hned vybrat nebo schovat pomůcky, které potřebuji. Válec nemáme přichycený o zeď, protože za ním je zrcadlo, do kterého se úchyt nedá namontovat. Děti ho několikrát téměř převrhly, takže musíme vymyslet, jak ho upevníme. Také nemáme kryt na válec, a děti do něj házely hračky.
Máte zkušenost s něčím, co mělo na klienty negativní dopad?
Mária: Máme hodně epileptiků, u kterých je nevhodné používat zrcadlovou kouli.
Helena: Ani na některé děti bez epilepsie nepůsobí dobře točení zrcadlové koule. Stává se, že se jim z toho točí hlava, mají závratě a ztrácí stabilitu.
Mária: Všimla jsem si, že pro naše děti je přepínání barev bublinkového válce příliš rychlé, nestihnou se naladit na jednu barvu a už se změní. Ony si samy nedokážou přepnout barvy a ten sled změny barev je pro ně velice rychlý.
Orsolya: Autistické děti někdy reagují hodně negativně až agresivně, když se něco porouchá nebo změní, například kotouč v projektoru. Už to jednoduše není Snoezelen jako včera, a to je pro ně problém.
Z jakých zdrojů čerpáte inspiraci pro vaše aktivity ve Snoezelenu?
Mária: Já jsem si vyhledávala informace hlavně na internetu. Tehdy jsem ještě nevěděla, že existuje stránka www.snoezelen.sk. Vytiskla jsem si věci, které byly pro mě podstatné a svázala jsem si z toho knihu nápadů. A taky jsem se inspirovala výzkumy z Nizozemska.
Helena: Hledala jsem informace na internetu a v knížkách, které vyšly ve slovenštině nebo v češtině. Byli jsme se podívat ve více místnostech v Čechách, na Slovensku, i v Maďarsku, a ty nás taky inspirovaly.
Měli byste zájem o další vzdělávání v oblasti Snoezelenu? Jakou by mělo mít formu?
Helena: Velice ráda bych viděla terapii ve Snoezelen místnosti. Kdyby nebylo možné zúčastnit se přímo sezení ve Snoezelenu, velice ráda bych se podívala alespoň na videonahrávku práce v místnosti.
Andrea: Já bych uvítala hlavně praktické ukázky. Teoretické informace si totiž člověk umí nastudovat z různých materiálů nebo z internetu.
Orsolya: Taky bych chtěla vidět ukázky práce. Teoretických informací je o Snoezelenu hodně, ale praktické nápady se přes internet velmi těžce hledají. Taky bych přijala kursy o Snoezelen terapii.
Mária: Ano, určitě bych měla zájem o praktické ukázky. Když jsme zařizovali místnosti, byla jsem se podívat na několik Snoezelenů a inspirovala jsem se jejich vybavením. Při vytváření místností jsme vycházeli z jejich zkušeností, z toho, co se jim osvědčilo a co ne. Ale teď bych přijala praktické ukázky a nápady práce. Mně osobně hodně pomohlo vzdělávání v bazální stimulaci i montessori terapii, z čeho často čerpám nápady pro aktivity ve Snoezelenu. Myslím si, že bychom se mezi zařízeními měli potkávat častěji a hovořit o svých zkušenostech.
Děkuji za rozhovor.
