Rozhovor vznikl dne 3. října 2013 ve Spojené škole internátní na ulici Z. Nejedlého 41 v Levicích, která vzdělává děti s mentálním, kombinovaným postižením a autismem v předškolním a školním věku. Rozhovor se věnuje zejména terapeutickému využití Snoezelenu u dětí s těžkým a kombinovaným postižením. Rozhovor vedla PaedDr. Jana Hrčová.
Na úvod zkuste stručně představit vaše zařízení. S jakými žáky pracujete?
Monika Krammerová, zástupkyně školy: Jsme Spojená škola internátní s více organizačními složkami. Je tady speciální základní škola s mateřskou školou, praktická škola, základní škola při zdravotnickém zařízení, mateřská škola při zdravotnickém zařízení. Součástí školy je školský klub dětí při zdravotnickém zařízení a při spojené škole internátní. V našem zařízení jsou děti s mentálním postižením různého stupně. Kromě toho mají některé děti rovněž přidružené postižení, třeba Downův syndrom, autismus, narušenou komunikační schopnost, zrakové nebo sluchové postižení. Součástí školy je centrum speciálně-pedagogického poradenství (CŠPP), ve kterém pracují zaměstnanci naší školy. Toto centrum slouží jednak pro potřeby školy a na druhé straně pro potřeby blízkého okolí. Kromě dětí se zdravotním postižením máme i děti s poruchami pozornosti, se specifickými poruchami učení. V CŠPP vykonáváme diagnostickou, terapeutickou a poradenskou činnost.
Odkdy využíváte ve vašem zařízení multisenzorickou místnost?
Monika Krammerová: Místnost jsme začali vytvářet asi v roce 2005, kdy měla spíš charakter hrové místnosti. Součástí místnosti byla vodní postel, pomůcky pro zrakovou a sluchovou stimulaci, houpačka a kuličkový bazén. Bílou část místnosti jsme začali tvořit v roce 2010, kdy jsme získali finanční dotace přes projekt. Bílá část sestává z vodní postele, zrcadel, vodního válce, aromadifuzéru, optických vláken a interaktivního ovladače. Při posteli jsou i různé plyšové hračky a pomůcky na stimulaci hmatu.
Marta Bušovská, učitelka ŠZŠ: Máme také plyšové pejsky, kteří slouží jako zátěž u neklidných dětí a také na zahřívání. Bílou část používáme hlavně na terapeutické aktivity, bazální stimulaci, orofaciální stimulaci. Rovněž slouží na podporu pedagogické činnosti a na zklidnění dítěte, je-li rozrušené.
Co vás vedlo k vybudování multisenzorické místnosti?
Adriana Pavlovičová, zástupkyně školy: Já jsem kolem roku 2000 absolvovala vzdělávání, v rámci kterého jsme navštívili jedno zařízení v Rakousku, podobné naším domovům pro osoby s postižením. Klienti využívali Snoezelen místnost zejména na zklidnění. Velmi mě zaujala atmosféra v místnosti a přišla jsem s myšlenkou, že něco podobné bychom mohli mít i na naší škole.
Monika Krammerová: Snažili jsme se hledat další informace, ale v tom čase nebyla o Snoezelenu na Slovensku ani zmínka. Dívali jsme se jak vypadají takové místnosti v zahraničí. Na začátku jsme měli jen několik prvků, spíše to připomínalo hrovou místnost. Dali jsme do ní komponenty ze slovenského trhu. Později, v průběhu dvou, tří let se Snoezelen začal více prosazovat i na Slovensku. Díky internetové stránce www.snoezelen.sk jsme získali více informací. Po získání finančních příspěvků od sponzorů a hlavně z úspěšného projektu jsme místnost doplnili o bílou část. Chtěli jsme zabezpečit možnosti relaxace a aktivace co nejširšímu množství žáků, protože v naší škole se vzdělává hodně žáků s vícenásobným postižením nebo s autismem.
Kolik zaměstnanců a s jakým profesním zařazením místnost využívá?
Monika Krammerová: Snoezelen využívají všichni zaměstnanci školy, kteří pracují s dětmi s vícenásobným postižením. Jako první ji využívala speciální mateřská škola. Také ji navštěvuje třída dětí s autismem, třídy pro děti s vícenásobným postižením, pedagogové ze tříd A a B variantu. V odpoledních hodinách slouží jako volnočasová aktivita pro děti z internátu. V místnosti se pracuje i v rámci CŠPP s dětmi raného a předškolního věku, které jsou klienty centra, ale nejsou žáky školy.
Snoezelen ve vašem zařízení využívá velmi široká škála dětí s různým druhem a stupněm postižení. Mohly byste specifikovat věkové rozpětí žáků a klientů, kteří do místnosti chodí?
Adriana: Prenatální lůžko využívají úplně malé děti, od tří, čtyř měsíců. Nejmladší klient CŠPP má 2 roky. Místnost navštěvují děti od vstupu do mateřské školy až po ukončení vzdělávání. Nejstaršími jsou žáci praktické školy, kteří mají 18 a více let.
Jaká část z celkového počtu žáků školy Snoezelen využívá?
Monika Krammerová: Přesně jsme to nepočítali, ale pravidelně sem chodí asi 30 % dětí. Máme stanovený časový harmonogram návštěv a místnost je téměř vždy obsazena. Dopoledne se využívá v rámci vzdělávacího procesu, odpoledne sem chodí děti z internátu. Snoezelen využívají i žáci z budovy na ulici Z. Nejedlého, ale pro ně je problematický přesun na tohle místo. Proto navštěvují Snoezelen přibližně jednou za dva týdny nebo jednou za měsíc. Děti s autismem z budovy na Požiarnickej ulici sem chodí častěji.
Adriana: Snoezelen lze využít i mimo časového harmonogramu, kdy je přístupný kterékoliv třídě. Jen je potřeba se dohodnout předem.
Proč někteří žáci nebo klienti Snoezelen nenavštěvují? Je to z časových důvodů nebo někdo do místnosti nechodí i z jiného důvodu? Stalo se vám, že někomu multisenzorické prostředí nevyhovovalo? Nebo sem po čase již nepotřeboval chodit, protože jste dosáhli stanovený cíl?
Adriana: Zatím jsme neměli klienta ani žáka, který by sem odmítal chodil nebo který by se v místnosti necítil dobře.
Tatiana Gáfriková, učitelka ŠZŠ: Já mám ve třídě děti s Downovým syndromem, které jsou apatické. Je pro ně problematické přesunout se do druhé budovy. Přesto jim 40 minut dlouhá cesta pěšky stojí za to a na návštěvu místnosti se velmi těší. Je to pro ně zadostučinění.
Zdena Kürtiová, učitelka ŠMŠ: Pro děti z mateřské školy je to výborná motivace. Sami se ptají do suchého bazénu, na houpačku nebo na vodní postel. Děti se těší na každý pobyt v této místnosti.
Ze tří oblastí, ve kterých se Snoezelen nejčastěji používá, tedy volnočasová aktivita, pedagogické podpůrné opatření nebo terapeutický přístup, která u vás převažuje? Můžete každá za sebe říct, proč jste si zvolila daný přístup?
Tatiana: Nezvolila jsem si ho já, zvolily si ho mé děti. Přístup je terapeutický hlavně proto, že tato místnost poskytuje dětem možnost zažít pocit úspěchu, že samy mohou stisknout tlačítko a válec najednou změní barvu. Jsou to děti s dětskou mozkovou obrnou, které jsou jinak odkázané na pomoc asistenta, učitele nebo rodiče. Pak jsou to děti, které jsou v reálném životě stydlivé, ale tady se cítí natolik bezpečně, že začnou hrát na hudebních nástrojích, koukají se do zrcadla, tančí. Odcházíme odtud v dobré náladě. Dále jsou to děti, které mají narušenou komunikační schopnost a mluví velmi málo. Tato místnost na ně působí natolik stimulačně a podnětně, že najednou mluví ve větách nebo dokáží vyjádřit svůj pocit. To dává tato místnost mým dětem. Proto jsem si zvolila terapeutický přístup.
Marta: Já pracuji se žáky C variantu, kteří mají v průběhu dne různé stavy. Místnost využívám individuálně, podle situace, jaká se vyvine. Když potřebuji s dítětem pracovat a vidím, že je pasivní a velmi těžko reaguje, přijedeme do místnosti, využijeme bazální stimulaci, aby se dítě trochu zaktivizovalo a vrátíme se zpátky do třídy. Je-li dítě například vystrašené, využívám místnost na jeho zklidnění. Vždy se to odvíjí od konkrétních potřeb dětí.
Monika Krammerová: Budu mluvit za CŠPP. U menších dětí se využívá terapeutický přístup ve formě stimulace. Snoezelen využívám i na relaxaci, například u děvčátka s Rettovým syndromem. Využívám i pedagogický přístup. Nacházejí se tady podněty, které dítěti umožní jeho celkový rozvoj do takové míry, jak je možné.
Adriana: Chtěla bych doplnit, že někdy jednotlivé druhy činností plynně přecházejí jedna do druhé a zapadají do sebe. Dítě si nejdřív samo vybere, o co má zájem a co se mu líbí. Následně, když poznáme, co dítě zklidňuje a co stimuluje, přichází pedagogické působení, v rámci kterého se mu snažíme nabízet podněty, potřebné pro rozvíjení oslabené nebo narušené oblasti.
Monika Kováčová, učitelka ŠZŠ: Chtěla bych vyzdvihnout velký diagnostický význam této místnosti. Nejdřív musíme zjistit, na jaké úrovni se dítě nachází a podle toho ho přiměřeně stimulovat.
Zmiňujete diagnostický význam místnosti. Využíváte místnost v průběhu diagnostiky nebo i na začátku, když přijedou do centra noví klienti?
Monika Krammerová: Většinou děláme ve Snoezelenu prvotní rozhovory s rodiči. Probíhají tady i první setkání s dětmi. Po celý čas jsou děti sledované a diagnostikované. V podstatě nemáme vhodnější prostor na diagnostiku dětí.
Která forma práce u vás převažuje, individuální nebo skupinová?
Monika Krammerová: V CŠPP je to individuální práce. Jeden pobyt trvá hodinu.
Marta: Je mám děti s těžkým a hlubokým mentálním postižením v kombinaci s tělesným handicapem, takže u mě skupinová práce prakticky nepřichází v úvahu. Téměř vždy pracuji v místnosti individuálně s jedním dítětem.
Monika Kováčová: Já pracuji s dětmi se středně těžkým mentálním postižením a kombinuji individuální a skupinovou práci. Osvědčila se mi práce ve dvojicích. Děti vybírám podle toho, jak k sobě inklinují a jak se vzájemně tolerují. Naše škola kromě jiného participuje na dětském letním táboře sdružení Down sluníčko, v rámci kterého se využívala i multisenzorická místnost. Setkalo se to s velmi pozitivním ohlasem.
Tatiana: Já využívám skupinovou formu práce. Probíhá to tak, že když si děti vyberou bílou část místnosti na relaxaci, já se zaměřím na dítě, které potřebuje cíleně určité stimuly v hrové části místnosti a pracuji s ním individuálně.
Zdena: V mateřské škole máme většinou děti s lehkým mentálním postižením a s nimi využívám většinou skupinovou práci. Individuální práci využívám jen u dětí se středně těžkým mentálním postižením.
Jak je vedena skupinová práce? Máte připravenou jednu činnost pro všechny děti a snažíte se je vést k tomu, aby se učily sdílet své zážitky? Nebo je to tak, že jedno dítě si vybere nějakou aktivitu, druhé si vybere něco jiné a každý se věnuje svým podnětům individuálně?
Monika Krammerová: Můžu mít připravené v podstatě cokoliv, ale všechno tady má jiný průběh. I v rámci skupinové práce má všechno individuální charakter a já musím improvizovat a být připravena na všechno. Můžeme se chtít zaměřit například na rozvoj motoriky nebo na učení, ale když vidím, že jen samotná cesta sem děti vyčerpala natolik, že nejsou schopny mě vnímat, tak si zvolíme bílou část místnosti a dětem se věnuji individuálně. Hrová část místnosti je dokáže zaktivizovat, dá se tady dobře dělat například skupinová muzikoterapie.
Které jsou pro vás nejdůležitější prvky této místnosti? Které při práci využíváte nejčastěji?
Monika Krammerová: Nedokážu říct, který prvek je v této místnosti nejdůležitější nebo nejčastěji využívaný. Děti mají zájem o každou část místnosti. Jejich preference se v průběhu jednotlivých dní různí. Všimla jsem si, že vodní válec upoutá každé dítě. Když přijede do místnosti poprvé, automaticky směruje do bílé části, k vodní posteli a válci. Vyleze na postel a snaží se ovladačem přepínat barvy válce. Velmi často děti zaujme závěsná houpačka a kuličkový bazén. Některé z něho zpočátku měly strach. Dokázaly si naň zvyknout a teď ho mají rády. Hodně dětí si bazén vybírá jako jeden z prvních.
Adriana: Možno je to tím, že většina dětí s mentálním postižením vnímá primárně zrakem. Zaujme je to, co je největší nebo nejvíc svítí. Jiné pomůcky, které nemají na očích, například hudební nástroje nebo pískový stůl, jim již musí pedagog nabízet cíleně.
Marta: U mých žáků je to individuální. Mám dítě, které je nejšťastnější na houpačce. Pokud se nepohoupe, tak se nezklidní a nedá se s ním pracovat. Jednoho žáka jsem učila tři roky. Když jsme otevřeli Snoezelen, zjistila jsem, že miluje zrcadlo. Dokáže se do něho koukat i hodinu. Když je rozrušený a přijedeme do místnosti, položím ho na bříško, on se kouká do zrcadla a tehdy je spokojený. Je to velmi individuální.
Zdena: S mými žáky sem chodím i v rámci tělesné výchovy kvůli rozvoji hrubé motoriky. Často využívám kuličkový bazén a klouzačku. Děti na bazén velmi pozitivně reagují, lze ho využít na masáže i na zklidnění. V této místnosti mohou děti využívat své dovednosti, prožívat své pocity a vjemy naplno.
Zmínila jste, že děti mají v oblibě vodní válec a ovladač. Vidíte u těchto dětí posun, když mají možnost pracovat s tímto ovladačem? Jak vnímají skutečnost, že mají příležitost najednou něco udělat bez pomoci a samy?
Marta: Interaktivní ovladač má velké rozměry a děti i přes závažná omezení v pohyblivosti dokáží stiskem tlačítka změnit barvu. Je pro ně úžasný objev, že něco udělaly samy. Proto je tak lákavý a motivující.
Monika Krammerová: Když naše děti poprvé přišly k válci, upoutaly je bublinky a barvy. Nejdřív jsme barvy měnili my a děti se koukaly. Teď je pro ně velkou motivací fakt, že to dokáží samy. Učí se, že když něco udělají, vyvolá to nějakou změnu a že iniciátoři změny jsou ony samy. Tohle je z pedagogického hlediska velmi důležité. Hodně dětí má vážné poruchy motoriky, do ovladače bouchnou, stisknou ho rukou nebo nohou. Přesto je doteď plně funkční. Velmi je upoutá, že když stisknou tlačítko uprostřed, bublinky se vypnou a zůstane ticho. Máme i děti se sluchovým postižením a děti s autismem, které intenzivně sledují to, že válec již nevibruje, když se vypnou bublinky.
Monika Kováčová: Já mám dítě, které málokdy komentuje, co dělá, a nesnáší jmenování barev. Názvy barev nechce ani slyšet. Ale když přepíná barvy válce, sám je pojmenuje stylem „aha růžová“. Nikdo ho nemusí žádat, aby barvy jmenoval. Je to jeho iniciativa. U něj je válec a ovladač přínosný při stimulaci v oblasti řeči.
Jakým způsobem sestavujete Snoezelen jednotky? Mohly byste je stručně popsat od příchodu až po odchod dítěte?
Monika Krammerová: Znovu budu mluvit za CŠPP. První pobyty trvají přibližně 60 minut a jde hlavně o adaptaci na nové prostředí. Tehdy necháváme na dítěti, co si vybere. U starších klientů, které dobře známe a kteří jsou zvyknutí na prostředí, to probíhá trochu jinak. U některých začínáme koupáním v hydromasážní vaně, která je v jiné místnosti. Následně přijedeme do multisenzorické místnosti a děláme bazální stimulaci na vodní posteli. Po ní má dítě možnost trochu si odpočinout a dále pokračujeme například zrakovou stimulací a stimulací dalších smyslů. Snažíme se brát do úvahy i zájem samotného dítěte. V rámci pobytů se téměř vždy snažíme využít bazální stimulaci nebo orofaciální stimulaci. Když přijede dítě do místnosti vícekrát, zvykneme zařazovat ty samé činnosti, ale v jiném poradí jako při předchozím pobytu. Když víme, že jsme při minulém pobytu vynechali třeba stimulaci sluchu, tak při následujícím pobytu se snažíme nabídnout právě tyto podněty. Snažím se nalákat dítě na nabízené podněty, například hrou na nástroj. Když dítě odmítá, netrvám na tom, aby šlo do koutu s nástroji. Počkám, zda se samo rozhodne pro nabízený podnět nebo činnost.
Adriana: V první radě jde o to, aby mělo dítě ze Snoezelenu dobrý pocit. Nikdy se nám nestalo, že by dítě chtělo odejít. Děti by tady bez problémů strávily i dvě, tři hodiny. Z našeho pohledu je nejdůležitější, aby si dítě nejdřív samo něco zvolilo, cítilo se dobře.
Monika Krammerová: Součástí bílé části je i prenatální lůžko. Nahoru nad baldachýnem máme závěs, který se umístí kolem matky s dítětem. Je tam lampa, která svítí rudě. Využíváme rovněž aromadifuzér, na kterém lze pouštět tlukot srdíčka nebo zvuky tekoucí vody. To má evokovat prenatální období dítěte. Od května k nám chodí dvě maminky s předčasně narozenými dětmi. Chodí spolu a velmi si to pochvalují. I miminka se v místnosti zklidní. Jsou to naše první zkušenosti s prenatálním lůžkem.
Vyjmenovaly jste vícero terapeutických přístupů, které používáte: bazální stimulaci, orofaciální stimulaci, prvky prenatální terapie a muzikoterapie. Využíváte ještě nějaké jiné přístupy?
Tatiana: Já často využívám dramatizaci nebo prvky dramaterapie a biblioterapii. Tyto metody se mi v rámci Snoezelenu osvědčily.
Monika Kováčová: Při navozování pocitu úspěchu musím zmínit bazén a klouzačku, jelikož u našich dětí je narušená i motorika. Naši žáci mají v běžném prostředí mezi ostatními dětmi velký problém jít na klouzačku a spustit se z ní. V multisenzorické místnosti se tuto činnost naučily dobře zvládat. Dokáží na ni vystoupit, spustit se do bazénu a opět vstát. Pro ně je velký úspěch, že takovou činnost zvládly.
Marta: Napadla mě ještě aromaterapie. Máme vonné svíčky, které působí zklidňujícím dojmem. Vůně využíváme i na podporu smyslového vnímání. Někdy využíváme i muzikoterapii.
Tatiana: Já využívám i prvky taneční terapie. Když chceme nacvičit nějaký prvek, který se nám nedaří, využijeme zrcadlo v místnosti.
Jaký vidíte za ty roky přínos v místnosti u různých skupin dětí? Kam se posunuly? Jaký to mělo efekt na jejich osobnost nebo na rozvoj dovedností v jednotlivých oblastech?
Monika Krammerová: V CŠPP využíváme Snoezelen dva roky. U pasivních dětí, které do místnosti chodí dlouhodobě, je viditelný posun v úrovni aktivity. Díky interaktivním pomůckám, které mohou samy ovládat, jsou více aktivní. Zažívají pocit úspěchu a pochopí, že když stisknou tlačítko, něco se změní. Jedno děvčátko se v místnosti zpočátku jen dívalo na komponenty. Později začalo samo vyhledávat podněty a bylo aktivnější. Jiný příklad jsou děti s autismem, které si k sobě nepřipustí druhou osobu a nedovolí jí dotýkat se jich. Když jsme dělali bazální stimulaci, nepřipustily nás ke svému tělu. V současnosti nám dovolí masírovat jim záda nebo ruce. Pomalu nám zpřístupňují oblast tváře. U nich jsou to obrovské pokroky. Hyperaktivní děti se zpomalí a dokážou déle setrvat při jedné činnosti a koncentrovat se na ni. Myslím si, že Snoezelen má velký význam v každé oblasti a posouvá děti dopředu.
Adriana: Největší význam Snoezelenu z mého pohledu je v tom, že děti ani netuší, že při hře a manipulaci s různými předměty rozvíjejí nejen smysly, ale také kognitivní dovednosti. Tyto procesy jsou ze speciálně-pedagogického hlediska velmi důležité.
Marta: Pro mé děti je Snoezelen prospěšný z každého pohledu. Jako příklad bych uvedla diagnostický proces. Vedla jsem žáka k tomu, aby si věděl vybrat ze dvou nebo více možností. Právě ve Snoezelenu se to dá dělat nenásilnou formou. Když vešel do místnosti, najednou věděl, co chce, neměl problém si vybrat. Díky Snoezelenu jsem objevila věci, které jsem o žácích ve třídě nemohla zjistit. Tam všechno nezbadáte a nevycítíte. Důležitý je i terapeutický význam. Když je dítě rozčilené nebo apatické, vždy si umím pomoct Snoezelenem.
Tatiana: Chtěla bych podotknout, že některé přínosy vidíte hned, třeba úsměv nebo radost. Jindy se úspěch dostaví až za několik měsíců. Například na klouzačce se u dítěte rozvíjí nejen pocit úspěchu, ale i některé motorické dovednosti. Kdybychom neměli multisenzorickou místnost a tuhle klouzačku, děti by si dané schopnosti neosvojily.
Zdena: Dva roky jsme měli v mateřské školce kluka s autismem, který měl velmi rád doteky, pohlazení, přitulení. Na druhé straně neměl rád, když bylo kolem něj hodně lidí. Dávali jsme ho do multisenzorické místnosti, nejdřív individuálně a později s ostatními dětmi. Postupem času si zvykl na společnou práci a začal se zapojovat do všech činností, které jsme dělali. U tohoto dítěte sehrál Snoezelen důležitou úlohu při jeho socializaci.
Co přinesl Snoezelen vám jako odborníkům? Otevřel vám nové možnosti, zkvalitnil vaši práci?
Monika Kováčová: Umožnil nám lépe poznat naše děti a zároveň rozšířil naše možnosti práce. V naší škole využíváme Snoezelen u dětí s vícenásobným postižením. Před několika lety se nám zdálo, že úspěchy v pedagogické práci jsou poměrně malé. Díky Snoezelenu vidíme, že i s touto skupinou dětí se dá pracovat.
Adriana: Mě například skutečnost, že jsme vybudovali Snoezelen motivovala k dalšímu vzdělávání. S kolegyněmi jsme absolvovaly kurzy bazální stimulace.
Marta: Mě Snoezelen vyhovuje i proto, že změna prostoru třídy za multisenzorickou místnost má velký dopad na psychiku žáků. Po 30 minutách v místnosti znovu dokážou pracovat a koncentrovat se na jednotlivé činnosti.
Tatiana: V této místnosti přestávám být pro dítě učitelka, stávám se jejich průvodcem a společníkem. To je pro mě důležité.
Monika Krammerová: Souhlasím, my jsme jakoby součástí terapie. Když vstoupím s dítětem do této atmosféry, rovněž se zklidním. Snoezelen jako relaxační metoda je podle mě přínosný pro každého, i pro intaktní populaci. Mluvili jsme o tom, že bychom měli Snoezelen využívat i my jako pedagogičtí zaměstnanci, ale problémem je vysoká vytíženost místnosti.
Adriana: Když je dítě spokojené, vyrovnané a šťastné, tak se to vždy odrazí i v nás.
Setkali jste se při budování místnosti nebo při realizaci Snoezelenu s nějakými problémy?
Monika Krammerová: Vysloveně s negativními situacemi asi ne, ale s problémy určitě. Naši místnost jsme budovali mezi prvními na Slovensku a neměli jsme téměř žádné informace. Bylo velmi náročné sehnat alespoň náhrady pomůcek. Druhým problémem je financování. Člověk je odkázaný na různé sponzorské příspěvky a projekty. Je smutné, že stát nefinancuje budování takových místností. V takovém případě bychom se nemuseli zaobírat sháněním prostředků a mohli bychom se více věnovat rozvoji metody nebo vzdělávacímu procesu.
Adriana: Když jsme budovali naši místnost, nebyla možnost dostat se k jednotlivým pomůckám. Teď, když na Slovensku existuje občanské sdružení 3lobit, dostupnost pomůcek je lepší, co velmi ulehčí práci při zřizování místností. Posun nastal i v tom, že v současnosti je dostupná také literatura ke Snoezelenu, informace jak vybudovat místnost nebo jak v ní s dětmi pracovat.
Z jakých zdrojů se inspirujete při vytváření aktivit v místnosti? Je to vaše intuice nebo cíleně vyhledáváte informace?
Monika Krammerová: Na začátku jsme hledali informace na internetu a sledovali jsme videa z různých zařízení na YouTube, abychom se seznámili s prací v multisenzorické místnosti. Vycházíme rovněž z potřeb našich dětí a z vlastní intuice. Přizpůsobujeme se reakcím dítěte. Při práci se sami učíme a získané poznatky se snažíme dále aplikovat. Absolvovali jsme i některá školení a navázali jsme kontakt s jinými zařízeními, se kterými si můžeme vyměňovat informace. Také studujeme dostupnou literaturu a snažíme se reflektovat naše zkušenosti.
Adriana: Dále nás posouvá i to, že hledáme v katalozích nové pomůcky, prostřednictvím kterých bychom mohli děti podněcovat a rozvíjet. Pak je to jen otázka financí – buď se pokusíme získat peníze přes projekt, nebo si pomůcku sami vyrobíme.
Měli byste zájem o další vzdělávání? Jestli ano, jako formou by to mělo být? Uvítali byste přednášku, praktické ukázky nebo exkurzi do centra v zahraničí?
Monika Krammerová: Zájem bychom rozhodně měli. Každý nový poznatek je cenný. Zajímavé by pro nás byly přednášky a konference, ale zejména praktické ukázky. Rádi bychom viděli jak dělají Snoezelen v jiných zařízeních. Přivítali bychom i exkurzi do zahraničí, kde mají dlouholeté zkušenosti se Snoezelenem. Návštěva zařízení v zahraničí by byla pro nás velkým přínosem.
Plánujete rozvíjet svou multisenzorickou místnost? Uvažujete o další místnosti v té druhé budově, abyste nemuseli docházet 40 minut?
Monika Krammerová: Určitě budeme tuto místnost pořád zlepšovat. Do budovy na ulici Z. Nejedlého se nám podařilo sponzorsky získat další vodní postel a vytvořili jsme k ní baldachýn. Můžeme to považovat za základ relaxačního koutku. Kdyby byly možnosti, určitě bychom uvažovali o vybudování alespoň bílé části i v ostatních dvou budovách. Za budovou se snažíme vybudovat vnější Snoezelen – smyslovou zahradu. Paní učitelka, která ji buduje, jí věnuje všechen svůj volný čas.
Marta: Ptala jste se, jaké pohnutky nás vedli k vybudování Snoezelenu. Přemýšleli jsme, jak bychom mohli naše prostředí více zpestřit a rozvíjet smyslové vnímání. Děti rády tráví čas ve vnějším prostředí, tak jsme se rozhodli pro smyslovou zahradu. Máme tam vyrobené branky, na kterých jsou pírka, aby do nich mohly děti foukat. Nacházejí se na nich i bambusové paličky a zvonečky na zvukovou zpětnou vazbu. Do prostoru jsme vložili i bedničky s různými materiály jako je písek nebo šišky. Na zemi je vložený hmatový chodník z přírodních materiálů jako kůra nebo kamínky, aby je mohly děti vnímat naboso, když bude venku dostatečně teplo. V horní části zahrady je zídka a za ní jsou voňavé bylinky. Některé prvky jsou ještě jen v plánu. Chtěli bychom umělý trávník, baldachýn a lehátko, protože více žáků má epilepsii a potřebují mít možnost odpočinout si ve stínu.
Řešili jste i architektonické uspořádání, aby se tam dalo jít s kočárem nebo vozíkem?
Marta: To byl první úkol. Měli jsme zámkovou dlažbu, tak jsme budovali chodník. Je tam jediný keř, který vrhá alespoň nějaký stín, ve kterém by mohl být odstaven vozík. Také jsme se snažili rozšířit přístupový chodník, aby se s vozíkem dalo bez problémů projít. Je to bezbariérové.
Je ještě nějaký postřeh, o který byste se chtěly podělit s ostatními učiteli?
Monika Krammerová: Snoezelen je finančně velmi náročný, ale při současném pojetí speciální pedagogiky by každé zařízení pro děti s postižením mělo mít Snoezelen. Měl by být součástí běžných základních škol, kde jsou děti s poruchami chování nebo s poruchami pozornosti. Pro děti může být velmi přínosný a zároveň posloužit jako místo na relaxaci pro učitele. V multisenzorických místnostech se dá pracovat i se skupinou a uplatnit skupinové metody práce. A myslím si, že Snoezelen místnosti by měly být financované také z veřejných zdrojů.
Adriana: I mateřské školy by měly budovat Snoezelen místnosti. Říkám to z pozice pracovníka CŠPP. V posledních letech vidím, že přibývá dětí se symptomy specifických poruch učení nebo s různými částkovými deficity. Navštěvují nás již prvňáci, druháci, kteří z mateřské školy přicházejí s deficity v oblasti motoriky, orientace, zrakové a sluchové percepce. Multisenzorická místnost je ideálním prostorem na rozvíjení těchto funkcí. Kdyby se Snoezelen využíval rovněž v mateřských školách, myslím si, že děti by do škol přicházely lépe připravené a neměly by takové těžkosti s učením.
Děkuji velmi pěkně za rozhovor.
