Článek se věnuje problematice administrace diagnostiky dětí s těžkým mentálním a vícenásobným postižením ve Snoezelen místnosti. Text upozorňuje na odlišnosti při diagnostice dětí s těžkým postižením ve srovnání s běžnou populací.
Hodnocení schopností dítěte s těžkým mentálním a vícenásobným postižením se liší od hodnocení schopností dítěte bez postižení. Děti s těžkým mentálním a vícenásobným postižením mají nedostatečně rozvinuté senzomotorické a kognitivní systémy a z toho plynoucí narušenou komunikaci. To znamená, že diagnostické nástroje a přístupy při hodnocení dítěte bez postižení neposkytnou dostatečně smysluplné nebo podrobné informace, které by pomohly při vytváření multisenzorického prostředí (dále jen MSP).
Intaktní děti jsou adaptabilní. Rychle se přizpůsobí novým situacím a novým lidem. Znamená to, že jsou schopny být diagnostikovány dospělými, kteří je osobně neznají. Navíc, diagnostici mohou využít takové diagnostické nástroje, které jim umožní shromáždit informace během jednoho sezení.
Děti s těžkým mentálním a vícenásobným postižením mají potíže s adaptací na nové situace. Je pro ně náročné reagovat na požadavky od osob, které neznají, nebo jim nerozumí. Situace je ještě složitější, pokud má dítě značně omezené komunikační schopnosti. Osoba, která dítě nezná, pravděpodobně nezjistí, že se dítě pokouší komunikovat. Při diagnostice dítěte s těžkým mentálním a vícenásobným postižením je žádoucí, aby byl diagnostik s dítětem dobře obeznámen. Takový proces je pomalý. Informace o dítěti je třeba sbírat v malých množstvích během dlouhého časového období.
Čím je postižení dítěte závažnější, tím více bude muset diagnostik využít citlivě vyvinuté pozorovací schopnosti, než se spoléhat na diagnostické nástroje. Při diagnostice intaktního dítěte diagnostik obecně využívá diagnostické nástroje, které jsou standardizované. Takové nástroje jsou ověřené a spolehlivé pro děti, které statisticky spadají do dvou standardních odchylek od středu populace.
Pro většinu dětí proto tento nástroj poskytuje užitečné diagnostické informace. Diagnostik nepotřebuje jiné schopnosti, pouze být vyškolen ve využívání daného nástroje na získávání informací. Děti s těžkým mentálním a vícenásobným postižením jsou jen malou podskupinou populace spadající mimo pásma normality podle definice šesti standardních odchylek od středu běžné populace. Neexistuje standardizovaný, ověřený a spolehlivý diagnostický nástroj, který by mohl být univerzálně aplikován. Každé dítě tedy bude mít odlišné schopnosti v závislosti na charakteru postižení. Proto se musí diagnostik spoléhat hlavně na odbornost ve vztahu k tomu co a jak hledat. Diagnostik musí mít výjimečné pozorovací a interpretační schopnosti, které vycházejí z hlubokého porozumění problematiky prostřednictvím studia literatury a praxe v této formě diagnostiky.
Pokud je tedy dítě s těžkým mentálním a vícenásobným postižením u odborníka na pedagogické diagnostice, informace získané s využitím daných diagnostických nástrojů budou přinejlepším obecné, ale ne zvlášť významné. Důvodem je, že diagnostiku provádí osoba, která dítě nezná. Osoby, které dokážou získat nejvíce smysluplných a využitelných informací jsou pedagogové, kteří s dítětem dennodenně pracují nebo rodiče a pečovatelé dítěte. Navíc, nejrelevantnější informace se získají v prostředí, které je pro dítě přirozené nebo je mu dobře známé.
MSP je manipulovatelné prostředí a pokud je dítěti dobře známé, je zvláště vhodné pro administraci diagnostiky.
Překlad: Jana Hrčová
Zdroj:
Pagliano, P.: 2001. Using a multisensory environment. London: David Fulton Publishers, 2001. ISBN 1-95346-716-2
Zdroj ilustračního obrázku: www.rompa.com
