Skip to main content
Tmava multisenzoricka mistnost

Tmavá multisenzorická místnost podněcuje klienty k reakci na podněty

V tmavém Snoezelenu jsou všechny podněty výraznější. Barvy jsou tu tak intenzivní, že nenechají klienta jen tak sedět. Často se stává, že klienti nemají o předmět v běžném prostředí zájem, ale v tmavé místnosti je pro ně daný podnět tak silný, že je vyprovokuje k reakci.

Rozhovor s Jankou Strašilovou a Lenkou Borošovou z DSS Sibírska v Bratislavě.

V zařízení DSS Sibírska máte až tři multisenzorické místnosti – bílou, tmavou a herní. Proč jste se rozhodli pro zřízení tmavé místnosti? Čím je pro Vás jedinečná?

Janka: Tmavou místnost jsme si zřídili hlavně kvůli práci se zrakově postiženými klienty. U nás máme 20% klientů, kteří mají zrakové postižení. V běžném prostředí je pro ně obtížné zachytit zrakové podněty. Tmavá multisenzorická místnost je na to ideální. Funguje na principu kontrastů.

Lenka: Tmavá místnost je také ideální na stimulaci reakcí a odpovědí klienta. Klienti tu spíše reagují na instrukce jako v běžném prostředí. Světelné podněty jsou tu mnohem intenzivnější než v jakékoli jiné místnosti, takže pro klienty to představuje mnohem silnější stimul a  lépe je to vyprovokuje k reakci. Když jsme místnost zřizovali, zkoušeli jsme, jak bude na podněty reagovat jedna naše klientka. Neuměla fixovat pohled na jeden předmět. V tmavé místnosti jsme jí nabídli optická vlákna. Po několika sezeních začala pohled fixovat, dokonce otáčela hlavu za světelnými předměty, což v běžném prostředí nikdy nedělala. I na základě těchto konkrétních výsledků jsme se rozhodli, že tmavá multisenzorická místnost má pro nás určitě význam.

Přeneslo se toto klientčino chování i do běžného prostředí?

Lenka: Ano. Museli jsme to samozřejmě udržovat a trénovat ve Snoezelenu, ale opravdu, vnímání klientky se zlepšilo i v běžném prostředí. Je pravda, že její odpověď na reakce je v tmavém Snoezelenu vždycky výraznější, ale vidíme výsledky i na oddělení.

Zmiňovala jste, že v tmavém Snoezelenu se výborně trénují reakce klienta. Jak takový „trénink“ probíhá?

Lenka: V tmavém Snoezelenu teď pracuji s jedním chlapcem, který nereaguje na vizuální podněty. Za předmětem se otočí, je-li ozvučený, ale nedovede ho přesně zachytit zrakem. V tmavé místnosti ho fascinují trubičky z UV materiálu, které krásně svítí. Hodiny většinou začneme muzikoterapií. Začnu trubičkami ťukat a přenáším je nad něj. Tento klient má velmi rád hudbu, tancuje si k ní a je zaujatý trubičkami. Postupně přenáším pozornost jen na trubičky a už s nimi neťukám. Trubičky kladu na různé strany a on je hledá. Trubičky umísťuji tak, aby je tápavým pohybem nemohl uchopit. Tím pádem je nucený používat zrak. Slovně ho ještě navádím, kde trubička je. Nejprve ji vyhledá zrakem, až potom rukama. Při této aktivitě zároveň cvičíme koordinaci ruka – oko.

S jakými jinými terapiemi propojujete práci v tmavé multisenzorické místnosti?

Lenka: Bazální stimulace je vždy základ. Klient musí být nejprve v dobré poloze, která mu vyhovuje. Většina našich klientů není schopná sama udržet polohu vsedě, musíme je napolohovat tak, aby se s nimi dalo dále pracovat. Vždy se snažíme hodinu v místnosti ušít klientům na míru. Jsou klienti, kteří mají raději spojení aktivity s vibračním podnětem, například milují bublinkový válec. Na druhé straně jsou klienti, kteří raději vnímají zrakem a upřednostňují například promítání na zeď spojené s nějakým příběhem. Proto práci ve Snoezelenu často spojujeme s dramatoterapií. Klienti se dotýkají vizuálních obrazů, které promítáme na zeď. Často ale také spojujeme hodiny ve Snoezelenu s muzikoterapií.

Bile rukavice krasne vyniknou v tmavem Snoezelenu

Pod UV lampou všechny předměty krásně vynikají, a to je vynikající i na taneční terapii – i když v omezeném rozsahu. S jednou klientkou jsem takto pracovala. Na rukou jsem měla bílé rukavičky, které ve tmě krásně vynikly. Klientka seděla a ve výšce jejích očí jsem propojovala hudbu s pohyby. Velmi ji to fascinovalo a vždycky ji takovéto posezení v tmavé místnosti povzbudilo k aktivnějšímu vnímání a prožívání dění v okolí.

Další klient má velmi rád rytmus a paličky. V běžném prostředí ho paličky vůbec nezajímají, ale když v tmavé místnosti vidí, že svítí, hned ho to motivuje k akci.

Dramatoterapie je asi i v tmavém Snoezelenu velmi oblíbená. Jaké různé situace a příběhy dovedete v tomto prostředí navodit?

Bublinkový valec a zvírací kotouc

Janka: Umíme tu vytvořit například atmosféru moře. Pustíme obrázkové kotouče, hudbu – šumění moře, rackové. Při práci s klientkou, u které se projevuje permanentní motorický neklid, jsem využívala efekt zátěžové deky, která měla připomínat zážitek zahrabání se do písku, kdy nás zahřívaly hřejivé sluneční paprsky. Vytvářela jsem idylku, že jsme u moře, používala jsem fotky, na kterých byla ona s rodinou u moře, do toho běžel obrázkový kotouč a šumění moře. Dokázala se uvolnit a uklidnit natolik, že soustředěně vnímala nejen projekci na zdi, ale i moje slova, která dotvářela celkovou atmosféru opisem vlastních zkušeností a prožitých zážitků u moře. Dokázala přenášet pozornost a také ji ustálit na podnětu.

Lenka: Když jsme s Jankou objednávaly kotouče do projektoru, vybraly jsme témata, která naše klienty zajímají. Zaměření hodiny už potom šijeme každému na míru. Pokud máme klienty, kteří jsou schopní rozlišovat druhy ovoce nebo druhy zvířat, stavíme na tom. Klient je napolohovaný u zdi a může rukou nebo zrakem identifikovat jednotlivý druh, na který se ptáme. Pro jiné klienty je hodina zaměřená spíše relaxačně a cílem není kognitivní trénink. Někteří naši klienti mají například rádi tmu a město v noci. Máme takto zaměřený kotouč. Do toho pustíme hudbu, verbálně situaci komentujeme – že si jdeme sednout do parku, na procházku, atd. Snažíme se klientům navodit zážitky z reálného světa.

Když se zaměřujete na kognitivní tréninky, co všechno trénujete?

Janka: Trénujeme prostorovou orientaci – nahoře, dole, vpravo, vlevo. Také porozumění řeči – zadáme klientovi konkrétní instrukci, například aby našel nějaký předmět. Nebo pomocí obrázkového kotouče cvičíme s klienty části těla. Na kotouči je nějaké zvířátko, ptáme se, kde má oči, kde má klient oči.

Lenka: Uvědomování si částí těla se dá podpořit i páskami z UV materiálu. Když se klienta zeptám, kde má ruce, oblepím ruku páskou, aby i vizuálně zrakem vnímal, kde je levá ruka.

S jednou klientkou trénuji barvy na interaktivním ovladači, kterým měníme barvu vody v bublinkovém válci. Pro ni vyžaduje tato aktivita velkou koncentraci. Zároveň trénujeme pohybovou koordinaci horní končetiny a její přesné a cílené vedení směrem k tlačítku vybrané barvy, která je na ovladači jedna z pěti možných.  Tuto aktivitu je třeba opakovat a systematickým tréninkem upevňovat a rozvíjet získané dovednosti u klienta.

Kromě tmavé multisenzorické místnosti pracujete s klienty i v bílé. Některé prvky se vyskytují v obou místnostech. Jak se odlišuje práce s bublinkovým válcem a vlákny v bílé a tmavé místnosti?

Janka: Tmavá místnost je kontrastnější, takže válec i vlákna vysloveně vynikají. V bílé místnosti nejsou světelné efekty bublinkového válce nebo optických vláken tak výrazné jako v tmavé, zrakovou pozornost klientů se zrakovým poškozením tak neupoutá jako ten samý efekt v tmavém Snoezelenu.

Ale když je všechno dokola tmavé a najednou v tmavé místnosti zapneme válec, je to silný zrakový stimul. Kromě zrakové stimulace i vibruje, je dynamický díky bublinkám, které se tam pohybují a vydávají i zvuk. Jeden válec tak přináší mnoho silných podnětů.

Nemají někteří klienti strach ze tmy, když vejdou do tmavého Snoezelenu?

Janka: 1. Ano.  Pracovala jsem s klientkou, která měla taký strach, že nebylo možné s ní vejít dovnitř a zavřít dveře. Dokonce i při otevřených dveřích a v úplně prosvětlené tmavé místnosti to byl problém. Spustila se u ní prudká afektivní reakce, která se neztišila, dokud nevyšla z místnosti. V takovémto případě je nutná velmi citlivá, opatrná a postupná desenzibilizace, kdy s ní pomalými kroky pronikáme do místnosti. Důležitá je bezpečná zkušenost s tmavým prostorem v přítomnosti terapeuta, se kterým má stabilní a důvěrný vztah. Využíváme přitom oblíbené předměty a efekty. Někteří klienti se zase naopak dovedou v tmavé místnosti uvolnit, cítí se být obklopeni bezpečím a jistotou a dokážou klidně vyprávět o svých pocitech a prožívání, a tak je možné jim napomoci s jejich podpůrným zpracováním a překonáním. Učíme je také, jak čelit situacím, které jsou pro ně náročné nebo těžko zvládnutelné.

Takže tma může u někoho způsobit strach a u jiného zase intimní atmosféru a uvolnění.

Pod UV lampou krásně vynikne i bílá barva. Pracujete někdy speciálně i s bílou barvou?

Bílé predmety v tmavé multisenzorické místnosti

Janka: Všechno bílé je nádherné. Bílá v tmavé místnosti skutečně krásně vynikne. Je-li místnost dost velká, dají se postavit hory – polštáře překryjeme bílými plachtami. Dokonce si z bílého kancelářského papíru dokážeme udělat sněhové koule a koulovat se. Z koulí se dá potom postavit sněhulák – do třech různě velkých igelitových sáčků nacpeme bílé koule, čímž vzniknou tři velké koule a sněhulák je na světě. Klienti se na stavbě sněhuláka podílejí, což je pro ně velký zážitek. Do zimní krajiny umíme vnést příběh o zimní královně, dáme si boty a rukavice. Někdy nabereme do nádoby sníh a doneseme ho do místnosti. Klienti do něj mohou strčit ruku, pomasírujeme jim tím tváře, aby cítili na těle ten chlad a vnímali rozdíl teploty, ale i jiný materiál. Pro nás jsou to úplně běžné pocity, ale pro ně je to výjimečné.

Je pokrok, který klienti zažijí v tmavé místnosti, dlouhodobý? Přenáší se i do běžného prostředí?

Lenka: S našimi klienty je důležitá pravidelnost práce. Aby se podnět u nich zafixoval, je důležité, aby byl pravidelný a opakovaný. Klienti se do tmavé místnosti těší. My jsme ti, kteří na ně musíme přenést pozitivní emoci a nastartovat je. Pokud motivační mechanizmy u našich klientů nefungují tak jako u zdravých lidí, emoce je velmi důležitá a na té při práci s nimi stavíme. Pozitivní emoce jim potom přetrvávají i po příchodu na oddělení.

Janka: Umíme pracovat na paměťových stopách, ale pravidelnost je skutečně důležitá. Když s klientem na něčem půl roku pracujeme, vidíme pěkné změny, ale když například onemocní a měsíc jsme se dané činnosti nevěnovali, značná část naší dosavadní práce má prchavý efekt, ale snadněji se navazuje na už prožité než na nikdy nepoznané a pozitivní emoce jsou výborným prostředkem k opětovnému poznání a znovuvybavení si zajímavých podnětů.

Janka Strašilová a Lenka Borošová