Skip to main content
Jana Hrčová metóda senzorickej integrácie

Při aplikaci metody senzorické integrace budujeme nová propojení v mozku

Během cvičení metodou senzorické integrace (SI) se mozek a centrální nervový systém učí zpracovávat nové podněty, učí se reagovat na výzvy a přizpůsobovat svoje reakce. Tím se v mozku vytvářejí nová spojení. U dětí, které mají jen dysfunkce SI, to znamená tam, kde nejsou přidružené další diagnózy, se získané nové propojení v mozku stávají trvalými a každodenní obtíže by měly vymizet.

 

V rozhovoru odpovídá na otázky speciální pedagožka PaedDr. Jana Hrčová, PhD.

 

Jano, jak dlouho se věnuješ metodě SI? Jak jsi se seznámila s tímto tématem?

Téma senzorické integrace ve mně rezonuje už téměř osm let. První informace o metodě SI se ke mně dostaly v roce 2010 prostřednictvím literatury, sama jsem si o této metodě studovala a zjistila jsem, že na Slovensku není vůbec známá. Když jsem se už zabývala metodou Snoezelen – tato metoda přistupuje k dítěti také přes smysly – tak SI mi byla velmi blízká. Postupně jsem absolvovala různé certifikace a školení v Západní Evropě a na Slovensku a dnes sa této metodě věnuji prakticky přibližně dva roky.

Věnuješ se přímo terapii senzorické integrace nebo spíš senzorickým strategiím? Můžeš nám vysvětlit, jaký je mezi nimi rozdíl?

Já samotnou terapii nedělám a ani ji dělat nesmím. Přestože mám ukončené dva výcviky a certifikát v metodě SI, nejsem profesní terapeut, ale speciální pedagog. Koncept metody SI proto uplatňuji přísně v rámci mých profesních kompetencí. Snažím se tento koncept i teorii využívat v plné míře, ale nenazývám to terapií. Terapii SI poskytují vyškolení  terapeuti: ergoterapeuti, fyzioterapeuti a kliničtí logopedové. Já se snažím jít se senzorickou integrací spíše do oblasti pedagogiky. I můj certifikát odpovídá tomuto typu využití SI (Pedagog senzorické integrace).

Činnosti, nebo přístup k dítěti, který uplatňuje terapeut a speciální pedagog, jsou si ale velmi podobné. Jediný rozdíl je v tom, že v mém názvu intervence není slovíčko terapie a nepoužívám testy SIPT, což jsou zatím jediné nejobjektivnější a nejplatnější testy, které slouží  ke zjišťování poruch SI. Tyto testy jsou vázané na diplom – doklad o vzdělání.

Jaké testy tedy používáš ty? Můžeš jako speciální pedagožka děti diagnostikovat?

Ano, diagnostika je velmi  důležitá. Předtím než začnu s dítětem pracovat, potřebuju vědět, jestli má skutečně dysfunkce v SI. Během diagnostiky mám k dispozici různé nástroje. V první řadě využívám nestrukturované pozorování dítěte, ať už v SI místnosti, kde vidím, jak to dítě funguje, jako fungují jeho senzorické systémy (vestibulární, proprioceptivní a taktilní), jak reaguje na různé pomůcky. Vidím, jaké činnosti, pomůcky si vybírá, kterým objektům v místnosti se vyhýbá, jak je aktivní a přitom si všímám mnoha dalších věcí – motorické plánování, do jaké míry si dovede představovat, vymýšlet, tvořit v rámci této místnosti, tedy jak si dovede poradit s jednotlivými výzvami, které místnost nabízí. Toto pozorování (Baseline) je jeden z nástrojů diagnostiky. Většinou takto probíhá setkání s dítětem nebo první dvě setkání.

Další nástroj, který používám, jsou senzorické profily. Buď je to  Senzorický profil nebo Krátký senzorický profil od Winnie Dunn , ale asi nejvíce používám Dotazník vývoje vnímání, který vypracovala rakouská společnost pro SI. Také využívám klinická pozorování. To znamená, že dítě mi má předvést určitou sadu cvičení nebo pozic a já hodnotím chybovost, výkon, výdrž ve cviku. Jsou to různá cvičení na rovnováhu jako stoj na jedné noze, extenze, flexe, potom je to tzv. Schilderova reakce, kde hodnotím, jaký má dítě svalový tonus, posturální kontrolu. Jsou to ještě další aktivity nebo úlohy, při nichž zjišťuji, jak se dítě orientuje na vlastním těle, jak má rozvinuté tělesné schéma, jak funguje jeho taktilní vnímání, propriocepce, motorické plánování, sekvence, určité pořadí pohybů, atd. Na základě tohoto se snažím zjistit, zda má dítě deficity ve třech základních smyslových systémech – proprioceptivním, taktilním a vestibulárním – nebo ne. Pokud dítě tyto deficity má, tak vím, že do jisté míry souvisí s jeho každodenními těžkostmi a metoda SI může být účinná při eliminaci těchto problémů.

 

Terapie senzorické integrace

 

Jak se projevují poruchy SI u dětí?

Poruchy SI se promítají do každodenního fungování – u těch nejmenších je to opoždění řeči, problémy v hrubé motorice. Také obtíže se sebeobsluhou, nemotornost, neobratnost, problém se soustředěním ve škole, obtíže se čtením, psaním, neposednost v lavici, problémy s chováním, kontrola emocí, plus mnoho dalších jiných každodenních  obtíží.

Jak dovedeš zjistit, který problém v běžném chování dítěte souvisí s kterým smyslovým systémem?

Já vždycky spolupracuji s paní učitelkami a rodiči. Učitelka mi například řekne, že žák sotva drží tužku v ruce, má velmi slabý přítlak a nedovede proto dobře psát a kreslit. Všechny takovéto základní činnosti souvisí se správným zpracováním základních smyslových systémů. Musím znát jednotlivé propojení a vím, že na to, aby dítě dovedlo správně uchopit předmět, mít přiměřený přítlak a odhadnout sílu úchopu, potřebuje mít přiměřený svalový tonus a svalové napětí. Dobrý svalový tonus je podmíněný správným vestibulárním a proprioceptivním zpracováním. Takže hledám v těchto systémech a zjišťuji, jestli dítě má správnou posturální kontrolu, zda dokáže udržet pozice, které mu zadám. Pokud zjistím, že dítě není schopné vůbec převést některé cvičení, tak vím, že slabý úchop tužky je v důsledku nedostatečného svalového tonusu a posturální kontroly, a tedy to pramení z problémů ve vestibulárním a proprioceptivním vnímání. Když chci pomoci dítěti, musím pracovat na těchto dvou systémech a rozvíjet je.

Můžeš nám přiblížit, jak postupuješ, když zjistíš problém v těchto dvou smyslových systémech?

Na rozvoji smyslových systémů pracuji s dítětem právě zde v místnosti pro senzorickou integraci na Spojené škole v Ružomberku. Dítěti se snažím nabízet co nejvíc aktivit, kde zapojuje právě vestibulární a proprioceptivní vnímání. Nejsou to předem stanovená cvičení. V ideálním případě by to měla být samořízená aktivita dítěte. Dítě má možnost samo si vybrat co chce dělat a já do toho vkládám různé výzvy.

Například, dítě přijde do místnosti a první co udělá je, že utíká na houpačku. Já vím, že už sama houpačka poskytne dítěti vestibulární podněty, které jsou důležité pro budování svalového tonusu a posturální kontrolu. Nenechám ale dítě jen tak se bezcílně houpat, ale snažím se mu nabízet různé podněty – že se může odrazit od mých rukou nebo se může  ke mně přitáhnout. Také do houpání vkládám jiné činnosti – například hrajeme si na letadlo, řídíme člun nebo dítě může při houpání něco sbírat ze země. Povím dítěti, že musíme pozachraňovat zvířátka, nebo musí zvířátko ze země zvednout a někam hodit. Toto je velmi efektivní cvičení, protože dítě může na houpačce sedět, ležet, ale ono samo musí přijít na to, do jaké míry se může z houpačky vyklonit, aby nespadlo. Zároveň si svůj pohyb musí správně načasovat a udržet pozici během toho, když se hýbe. Při tomto cviku dítě zvyšuje svoji pozornost, zapojuje posturální kontrolu, motorické plánování, časování pohybů. Takovéto cvičení by se ve třídě mělo projevit tak, že dítě je přesnější, lépe kontroluje svoje pohyby i psaní.

Jak tyto aktivity působí na náš mozek?

V metodě SI se snažíme budovat nová nervová spojení. Během cvičení metodou SI se mozek a centrální nervový systém učí zpracovávat nové podněty, učí se reagovat na výzvy a přizpůsobovat své reakce. Tím se v mozku vytvářejí nová spojení. U dětí, které mají jen dysfunkce SI, kde nejsou přidružené další diagnózy, se tato propojení v mozku stávají cvičením trvalé, a každodenní obtíže by měly vymizet.

Obtíže v senzorickém zpracování mají ale i děti s různými diagnózami – například při autismu nebo jsou problémy v senzorickém zpracování skoro pravidlem. V těchto případech musíme brát ohled na postižení dítěte.  Má-li dítě například mozkovou obrnu, určitě bude mít problémy s posturální kontrolou i se sezením. U tohoto dítěte tyto obtíže ale pramení z poškození mozku.

Můžeme u takovéhoto dítěte pracovat s metodou senzorické integrace?

Můžeme. Ale deficity se nám nepodaří úplně napravit. U některých žáků s autismem vidíme, že se zlepší v mnoha věcech a jejich problémy výrazně vymizí. Ale u některých nedovedeme přesně říci, jestli jejich problém je dysfunkcí SI nebo pramení z jiných diagnóz.

U jakých diagnóz dovedeme nejčastěji uplatnit metodu SI?

Metoda senzorické integraceNejčastějšími klienty pro metodu SI, ať už v zahraničí, ale i u nás, jsou děti, které mají ADHD nebo ADD, poruchy učení a chování, ale i děti, které jiným způsobem  selhávají ve škole, mají například problémy s grafomotorikou, selhávají v psaní, nebo nejsou na školu připravené. Také děti s poruchou autistického spektra – u nich jsou projevy těchto dysfunkcí i součástí jejich diagnostiky.  Míra napravení dysfunkcí závisí vždy na konkrétním případu a konkrétním dítěti.

Jak dlouho bychom měli s dítětem pracovat, abychom uviděli pokroky?

Těžko hovořit o nějakém časovém úseku. V zásadě by mělo stačit 10 – 15 nebo 20 setkání. Může jít o  setkání jedenkrát do týdne nebo může jít i o intenzivní intervenci. S tou jsem se setkala v Německu. Klienti chodili na týdenní intenzivní pobyty a v rámci toho měli senzorickou integraci dvakrát denně. V těchto případech byly vidět u dětí zřetelné změny už třetí den.

Je účinnost intervence SI ovlivněná věkem?

Čím je dítě mladší, tím je jeho mozek plastičtější a terapie je účinnější.  Ale v posledních letech se přichází na to, že plasticita mozku trvá celkem dlouho a i dospělým umí intervence pomoci – například lidem s hyperaktivitou nebo duševními problémy.

Je spolupráce s rodičem v metodě SI nevyhnutelná? Kde je hranice mezi tím, co dokáže rodič udělat s dítětem, a co odborník?

Rodič by měl být klíčovým partnerem a senzorické strategie navržené odborníkem uplatňovat i doma. Rodič má ulehčit dítěti každodenní fungování doma, odborník dítě provází z profesionálního hlediska, dává dítěti výzvy a usměrňuje jeho aktivitu, aby pracovalo na potřebných smyslových systémech. Během cílené intervence speciálního pedagoga nebo terapeuta umíme odstranit jednotlivé problémy. Rodiče uplatňují jen senzorické strategie, které mají problém kompenzovat, ale nestačí na jeho odstranění – například dat dítěti místo běžné židličky houpací židličku, nebo dát mu do ruky koťátko. Některé děti vytahují z gauče matrace nebo hledají  zátěžové činnosti – takže rodiče by měli najít pro dítě podobné činnosti, které mu potřebné podněty dodají, například hra na sendvič nebo hotdog.

Z čeho pramení problémy v senzorickém zpracování? Je to nedostatkem podnětů? Málo se děti v dětství houpají?

Těžko říci příčinu. S určitostí ale můžeme uvést, že mozek dítěte s poruchami senzorického zpracování funguje jinak. Může to být dáno různými vnějšími vlivy, které dítě ovlivňují, nedostatek kvalitní interakce s rodičem, dostatek senzorických podnětů. V prvním roce života se dítě učí zpracovávat jednotlivé podněty a budují se regulační mechanismy. Pokud tento proces  selže, může dojít k poruchám a nesprávnému zpracování těchto podnětů – mozek podněty vyhodnocuje nesprávně.

Často to vysvětluju tak, že v mozku máme hodně šuplíků a každý podnět a informaci umíme někam zařadit. U dítěte, u kterého nefunguje senzorické zpracování správně, nejsou v mozku šuplíky, ale velký nepořádek. Je přesně určené, který podnět přechází do mozku kterou dráhou. Metodou SI dokážeme tyto dráhy procvičovat a správně roztřídit jednotlivé podněty v mozku.

V moderní společnosti se více pozornosti klade na kognitivní schopnosti a zrakové a sluchové stimuly. Dítě dostává mnoho těchto podnětů, jenže ono potřebuje rozvíjet všechny smyslové systémy a je pravda, že dnes tolik podnětů tyto děti nemají. Děti se velmi brzy dostávají k obrazovkám , jsou ve statické pozici, nevymýšlejí, nemanipulují s předměty, ale jen pohybují prstem po obrazovce.

Mohli bychom tvrdit, že vestibulární, proprioceptivní a taktilní systém je v porovnání s ostatními důležitější?

Nechci říci, že některé smysly  jsou důležitější než jiné. Ale právě zakladatelka metody SI Jean Ayres přišla na to, že tyto tři jsou klíčové pro vývoj dítěte. Když přednáším studentům na univerzitě, dávám jim cvičení, na kterém mají porovnávat, jaké by to bylo, kdybychom neměli jednotlivé smyslové systémy. Většinou přijdou na to, že kdybychom neměli nebo  přišli o tyto tři základní systémy, způsobilo by nám to možná více problémů než ztráta zraku nebo sluchu.

 

PaedDr. Jana Hrčová, Ph.D. působí na Spojené škole v Ružomberku jako pedagožka vykonávající specializovanou činnost s důrazem na žáky s autismem a žáky s vícenásobným postižením a jako odborná asistentka na Katedře pedagogiky a speciální pedagogiky na Pedagogické fakultě Katolické univerzity v Ružomberku. Spolupracuje se Soukromým centrem speciálněpedagogického poradenství v Ružomberku při diagnostice a terapii poruch v senzorické integraci a senzomotorických funkcí. Je odborným garantem vzdělávacích aktivit občanského sdružení 3lobit, kde se věnuje tématu Snoezelen a SI. Kromě jiných je držitelkou certifikátu Pedagogika senzorické integrace uděleného Německou společností senzorické integrace.