Správnou smyslovou stimulací umíme během práce v multisenzorickém prostředí Snoezelen vytvořit v mozku nová synaptická spojení. Mgr. Dagmar Mega ve svém článku hovoří o tom, jaké kroky jsou nevyhnutelné pro efektivní smyslovou stimulaci.
Specifika smyslového vnímání
Naše smysly sehrávají důležitou úlohu v informování našeho mozku o našem vnějším a vnitřním světě.
Podle intenzity vjemů a vyvolaných emocí mozek reakce vyhodnotí, celou událost zatřídí, zařadí do časové souslednosti, zapamatuje si ji a v případě potřeby si ji při identifikaci obdobné situace znovu vybaví a zvolí situaci odpovídající reakce. Jedná se o velmi rychlý, ale náročný proces, který si většinou neuvědomujeme. Probíhá spontánně a automaticky v případě, kdy se jedná o situace, které příliš nevybočují z našich předcházejících zkušeností.
Stimulace, která mění mozek
Smyslové stimuly dokáží v závislosti na množství a typu a opakování stimulace způsobit změny v mozku. Tento komplexní proces je dynamický a probíhá neustále. Když se určitá část mozku nepoužívá a nedostává stimuly, zmenší se. Někdy, když jedno centrum nefunguje, přebere jeho úlohu jiná část mozku. Tento jev se nazývá neuroplasticita mozku. Stimulací dochází ke změnám, které vedou k silnějším propojením a posilování spojení – synapsí. Tento dynamický proces má potom za následek i pozitivní změny v chování.
Přesycenost smyslovými podněty
V běžném prostředí jsme často zahlceni smyslovými podněty. Přesycenost u některých lidí způsobuje zvýšený nárok na zpracování smyslových podnětů, a ty potom nejsou vždy dostatečně zpracované a správně vyhodnocené. Následné reakce potom nemusí být adekvátní situaci. Tyto vnější příčiny – tzn. množství podnětů, můžeme v běžném prostředí ovlivnit jen částečně. Naopak, speciálně upravené multisenzorické prostředí Snoezelen nám tento luxus umožňuje. Náš mozek v něm získává možnost zpracovávat menší množství smyslových podnětů a může tak pracovat intenzivněji. Při správném zpracovaní reakcí si je mozek zautomatizuje a při větší zátěži v běžném prostředí už k nežádoucím reakcím zpravidla nedochází
Stimulace smyslů v praxi
Chceme-li dosáhnout účinné smyslové stimulace a trvalého vytvoření synapsí v mozku, měli bychom ve vybrané aktivitě projít s klientem všemi níže uvedenými pěti body:
1. Zacílíme primárně na jeden smysl a ostatní smysly zapojíme jako doplňující – cílem je nezahltit klienta smyslovými podněty a dát mu dostatečný prostor pro zpracování smyslových vjemů
U každé aktivity nevyhnutelně zapojujeme všechny smysly, ale v práci s klientem bychom se měli zaměřit primárně na jeden z nich. Když pracujeme například s velkými hmatovými gelovými podložkami, kde se přelévá gel, zvolíme si jeden smysl, například hmat. Snoezelen místnost si nastavíme tak, abychom primárně podpořili hmat a nepřebili zkušenost klienta jinými podněty (silné nastavení světel, silná vůně, vibrace, atd.). Já jako terapeut musím klienta provést zážitkem. Klient může do podložky otiskovat ruce, přesouvat barevnou tekutinu, na dotek může být část podložky teplá a část studená, může si podložku zvednout, položit na nohy a promačkávat nohu. Celou aktivitu zaměřujeme na hmat, nemusíme klienta vědomě upozorňovat na jiné smysly – nemusíme mu připomínat, že vevnitř podložky jsou drobné předměty jako hvězdičky, abychom nepřesměrovali jeho pozornost. Ostatní smysly také přirozeně pracují, ale s klientem bychom měli jít dostatečně do hloubky v práci se smyslem, který jsme si vybrali, aby se dostatečně vnořil do zkušenosti, kterou prožívá hmatem a my jsme ho od tohoto zážitku nevyrušili jinými podněty.
2. Nastavíme intenzitu smyslového podnětu: klienti se specifickými potřebami mohou být v širokém spektru citlivosti od hypersenzitivních po hyposenzitivní vůči podnětům a schopnosti registrovat je
Každý klient reaguje na podněty jinak. Někdo zaboří do hmatové podložky jen jeden prst a stačí mu to. Všimne si, že se v podložce udělala malá dírka a postupně svým tempem se jí bude dotýkat a objevovat. Jiný klient se na podložku jen podívá a je „unešený“. V tomto případě musím u klienta rozpoznat zájem, respektovat jeho tempo a nenutit ho k aktivnějším úkonům. Další klient se zas do podložky opře celýma rukama a stále mu to bude málo. Když vidím, že se nudí, tak podnět potřebuju zintenzivnit. Potřebuju podložek více anebo větší podložky, případně aby některé byly teplé a jiné studené. Musím podnět natolik zintenzivnit, aby klienta dostatečně zaujal.
3. Nastavení momentu překvapení – podnět musí být do určité míry nečekaný, a to buď svojí odlišností nebo intenzitou: sledujeme, nakolik pomůcka toto kritérium splňuje, a zda podnět není pro klienta příliš ohrožující nebo naopak nudný
U zážitku potřebuji, aby nastalo něco neobvyklého, co klient nezná. Pokud klient zažije jen zážitky, které zná, nacházíme se v jeho komfortní zóně a pro mozek to není zajímavé. Momentu překvapení mohu docílit tím, že klientovi nabídnu pomůcku, kterou nezná. Při seznamování se s ní zjišťuje vlastnosti této pomůcky – jak je to tvárné, těžké na tvarování nebo šplouchavé, teplé, studené, atd. Sáhne na to a zjistí, že při přesouvání gelu jsou uvnitř hmatové podložky i hvězdičky, nebo se tam objeví bublinka. Když chci podnět ještě zintenzivnit, mohu podložku prosvítit nebo může klient zachytit sluchem šplouchnutí uvnitř podložky. Moment překvapení způsobí to, že mozek zbystří, a tehdy se v něm začínají vytvářet nové synapse. Já jako průvodce klienta sleduji, co klienta zaujalo, protože každého zaujme něco jiného. Sleduju, zda je podnět pro něj dostatečně překvapující, zda ho musím zintezivnit nebo ne. Klientovi mohu pomoci zrcadlením aktivity – tedy objevuji s ním a mohu mu ukázat něco, co on neobjevil. Tímto na něj přenáším i sociální učení. Důležité je ale klienta nepředběhnout. Když je ponořený do svého zážitku, nemusím přidávat, aby byl zaujatý ještě více. Nechám ho, aby ve svém zážitku setrval.
4. Vybraný podnět by měl mít schopnost udržet klientovu pozornost, nabádat ho k rozhodnutí setrvat v činnosti a prodloužit tak dobu soustředění a zaujetí danou aktivitou
Aby mozek začal vytvářet nové synapse, potřebuje u aktivity setrvat určitou dobu. Proto podnět musí být pro klienta dostatečně intenzivní a zajímavý, aby u něj vydržel co nejdéle. Já jako terapeut přikrmuji zážitek klienta o další postřehy – například když už drží podložku déle v ruce, může cítit, jak se mu zahřála, upozorním ho na šplouchání gelu, hvězdičky uvnitř, aby vydržel u této aktivity co nejdéle.
Velmi důležité je, aby klient setrval u aktivity dobrovolně a byla to jeho volba v ní pokračovat. Aby se mu aktivita tak líbila, že on sám se rozhodne, že chce u ní vydržet. Já ho do ničeho nenutím, musí to být jeho dobrovolné rozhodnutí, protože tehdy je u něj ta správná emoce. Tehdy se u aktivity zapojuje klientův vnitřní motor (inner drive) a to, že on sám se rozhodl. To se potom přenáší i mimo danou aktivitu a multisenzorickou místnost. Klient sám přebírá zodpovědnost za tuto aktivitu. Když si to mozek vyzkouší a naučí se to v těchto malých momentech, vytvoří se synaptický spoj a ten už funguje úplně všude. U jakéhokoli rozhodování klient používá tu samou cestičku, která mu vznikla u této aktivity. Stejné spoje, které vznikají u smyslové stimulace, jsou zodpovědné i za všechna velká rozhodnutí.
5. Aktivita by měla klientovi poskytnout „odměnu“ – buď ve formě potěšení se, nebo přímým efektem aktivity
Když hovoříme o odměně, nemáme na mysli hmotnou odměnu. Jistěže někdy můžeme použít i to. Například při práci se seniory jim dovolit vzít si na pokoj kousek levandule, která jim bude připomínat i na pokoji pozitivní zážitek. Ale v běžné praxi si to nemohu dovolit, protože bych přišla o všechny pomůcky. V tomto případě jde spíš o odměnu v podobě vyplavených endorfinů. Po skončení aktivity klientovi zvědomím, jaký pěkný zážitek zažil. Zvědomím mu, jako dlouho udržel pozornost. Například u dítěte s poruchou pozornosti ho pochválím a povím mu, že si vydržel hrát s jednou věcí 15 minut. Pochválím ho a povím mu, že když mu někdo říká, že u ničeho nevydrží, tak to není pravda, protože dnes si dokázal nerušeně hrát dlouhou dobu. Mohu s klientem komunikovat a zeptat se ho, co bylo na aktivitě nejhezčí. Řekne například, že to, jak přemístil všechny hvězdičky na druhou stranu. Já ho mohu pochválit, že se mi líbilo, jak to dokázal jen jednou rukou nebo oběma rukama. Vždycky dokážu najít něco, co vyzdvihnu a pochválím.
Náš mozek je závislý na endorfinech a tím, že se klientovi endorfiny vyplaví, se chce příště zase vrátit a mohu s ním jít do zajímavějších a náročnějších aktivit, protože chce další endorfiny. Toto oceňování si potom dokáže osvojit i v běžném životě, a když vznikne v mozku synapse, tak se klient dokáže v běžných situacích ocenit i sám.
Závěr
Podaří-li se nám vést Snoezelen jednotku tak, že proběhne všech pět bodů, vytvářejí se v mozku nové synapse, které jsou už trvalé. Takovéto sezení v multisenzorické místnosti mají na klienta dlouhodobý účinek. Klient prožil pozitivní emoce, byl klidný, ale ne uspaný, byl stimulovaný, je dobře naladěný, nekonfliktní a umí se sebou lépe pracovat díky změnám, které se udály v mozku.
Ne vždy se nám během jednoho sezení podaří projít celým procesem. Někdy je klient nadměrně neklidný, nebo se něčeho hodně lekne, nebo delší dobu dobře nespal a nedokáže se ponořit do jednoho zážitku. Ale příště dokážeme navázat a pokračovat tam, kde jsme předtím skončili. Mojí úlohou jako terapeuta je klienta sledovat, provázet ho tímto procesem a dosáhnout u něj uklidnění, zaktivizování a větší samostatnosti.
* * * * *
Autorka článku: Mgr. Dagmar Mega
Dagmar Mega se věnuje Snoezelenu od roku 2009, kdy postupně v její mateřské organizaci – Akropolis v Uherském Hradišti – vznikl komplex tří Snoezelen místností, kde vede programy pro osoby s postižením, jakož i běžnou populaci – rodiče s dětmi, skupiny dětí z mateřských i základních škol i seniory. Zkušenosti získala převážně ve Velké Británii na odborných stážích a dalších konferencích a seminářích. Věnuje se dalšímu vzdělávání dospělých, působí jako lektor, poradce a metodik v oblasti smyslového vnímání, rozvoje kognitivních funkcí, inkluze a soft skills. Při terapeutické práci vychází z principů adleriánské psychologie. Je absolventkou Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci – obor filozofie a germanistika s doplněním pedagogického minima pro výuku němčiny a základů společenských věd.
